Hospoda je místo, kam si chodí lidé odpočinout a zapomenout na běžné každodenní starosti.

I přesto se v restauračním prostředí stres může objevit. Někdy k němu dochází již při cestě do knajpy. Nebude náhodou nějaký zavírací nebo sanitární den? Dnes je naštěstí možno většinu informací, popř. změn vyčíst z internetu. Občas se sice stane, že inzerovaná značka piva v nějakém podniku dojde, ale takovéto situace bych za stresové nepovažoval.

Stres, nebo alespoň „nervy“ mohou ale třeba vznikat kvůli obsluze. Ač se snažím být v hospodě vždy tolerantní a dobře naladěn, čas od času bývám personálem stresován. Tak třeba kdysi dávno v roce 1981 v ostravské pivnici U džbánu. Se dvěma kolegy jsme se tam odpoledne stavili na pivo a přítomná servírka nám sdělila, že nás neobslouží, jelikož nejsme na II. cenovou skupinu vhodně oblečeni. Netušil jsem, co je na džínách nevhodného, zejména, když v podniku takto byla oděna dobrá polovina osazenstva. Problém jsme nevyřešili ani s provozní, která nám dokonce odmítla přinést knihu přání a stížností s odůvodněním, že na tomto místě nekonzumujeme, tudíž si nemáme na co stěžovat. Přímo zen koán. Byl jsem tak rozezlen, že jsem doma žádal svého vlivného otce, aby na podnik seslal hospodářskou kriminálku, Čoiku nebo alespoň Výbor lidové kontroly. Dotyčná provozní však zřejmě povzbuzena pasivitou poškozených vesele škodila dál. O pár měsíců později, kdy jsem zavítal do Džbánu se svou přítelkyní nám drze oznámila, že „studenty neobsluhují“ Tenkrát jsme šli konflikt začerstva řešit na nedaleké ředitelství RaJ Ostrava Sever, avšak jaksi to vyšumělo. Jednalo se tehdy o téměř čítankový hospodský stres.

Občas může pivaře v nálevně stresovat i složení místních hostů, zvláště když vstoupí do lokálu obsazeném rozdílným etnikem nebo dokonce rasou. Někdy stačí i necitlivě vlézt mezi pracující třídu a vypadat jako příslušník nenáviděné inteligence. Vypít si půllitr ve stresu není asi nejpříjemnějším zážitkem, zpravidla však po odchodu ze šantánu ve zdraví a bez vážnějšího úrazu je možno si potvrdit bobříka odvahy.

Kupodivu pro mne bývalo v mládí asi největším stresem, když mne nedůvěřivá obsluha ve výčepu perlustrovala, jestli jsem již dosáhl plnoletosti.  Platný občanský průkaz jsem měl tehdy vždy při sobě, přesto se u mne někdy projevoval stres až vyloženě fyziologicky. V roce 1982 v Černohorské pivnici v Brně mne při příchodu číšníka úplně paralyticky rozbolela mícha, jakoby mi do ní někdo zapíchl lumbální jehlu. Přitom po mne onen vrchní žádnou občanku tenkrát nechtěl…..