Ráno jsem si ještě ve Valticích skočil do místního bufetu na nedostižné Dalešice. Tak mi snad před 40 lety chutnaly vybrané pivní značky jako Regent, Svijany nebo Chebské Hradní.

Když jsem v Lednici vystoupil z autobusu, bylo tam horko jako v pekle. Plných 34°C ve stínu.

Dal jsem si na nejbližší pohostinské zahrádce točenou budvarskou 10° a zamířil do zámecké zahrady. Zámek je opravdu krásný, vzpomínám, že jsem tam byl poprvé tak před 20 lety. Myslím, že v Lednici kdysi fungovala jakási vysoká škola zahradnické architektury. Stav a vzhled místních dřevin, květin a zeleně by to jedině potvrzoval.

Lednický pivovar disponuje vedle vnitřních prostor také docela příjemným venkovním posezením. Hned u vchodu jsem si přečetl ujištění, že podnik přijímá platební karty. To ve Valticích brali jen hotové koruny či eura, bůhví v jakém kurzu.

Další předností lednického pivovárku byla nabídka degustačního prkénka. A to hned šest druhů místního piva!

Hodně mne zajímala lokální sedmička, která vedle osvěžení nabízela jen 3% alkoholu. Čili nápoj vhodný i pro řidiče s rychlým spalováním. Lehký IPL s Kazbekem. Barvící slad, načervenalá barva a překvapivá tělnatost. V lednické 7° lze sice registrovat jistou chuťovou „vzdušnost“ připomínající birelly, ta však je kompenzována milou chlebovitostí. Navíc když číslo 7 obrátíte, vyjde vám logo onoho pivovaru.

Do světlé 11° je vedle sladu plzeňského přidán i bavorský. Chmel Harmonie dodává onomu ležáku vysokou hořkost. Výrobce IBU neuvádí, tipoval bych to na více než 40. Slušný ležáček.

Eisgrub Ale 12°je lehce zakalený typický ejlík. Rovněž osvěží.

K chuti přijde i 14° IPA, která je chuťově profesionálně vyvážená, ale v letním vedru je třeba s ní zacházet opatrně.

Největší radost mi udělal lokální Brown Ale 13°. Styl, který jsem často v USA vynechával mi na domácí scéně už začínal málem chybět. Ležáky vídeňského typu nebo obecně piva spodní polotmavá jsou přece jen o něčem jiném. Zase krásná balance, ani sladké, ani moc hořké. Opět dávám za pravdu britskému pivnímu lovci M. Jacksonovi, který přesně trefil, že tento pivní druh se výborně hodí k jablečnému koláči. Příště si nějaký musím sehnat.

Grepové Gose bylo pitelné, leč to od Dejfa s pepřem bylo přece jen zajímavější.

Na závěr ještě jednu lahodnou sedmičku a odjezd. Venku se snad ještě oteplilo!

Do rozpáleného Mikulova bych normálně nejezdil, ale bylo třeba znovu ohodnotit místní pivo Galant a potom v pivnici U devatera řemesel ochutnat vzácného opeřence – Březáckého Supa.

Zahrádka u Hotelu Galant byla skoro plná. Taková byla onoho dne v Mikulově žízeň.

Ležák hutný a hořký, černý speciál zase rutinovaně „flekovský“. Myslím, že v současnosti mají asi nejméně chutné „flekovské“ zrovna v Praze U Fleků.

U devatera řemesel otvírají až v 16 hodin. Na zahrádce pár lidí, na čepu pár značek, z nichž je nejatraktivnější již zmíněný Březácký Sup z nedalekého minipivovaru.

Při prvních doušcích jsem v Supovi zaregistroval jakousi nakyslost, což mi zpočátku připomínalo nějakou tu senzorickou chybu. Jednalo se o silnější IPU, kde bych přece jen očekával spíše chmelovitost a hořkost. Když jsem se však do tohoto piva zapil, začal mi tento chuťový fenomén do výsledného degustačního celku ladit. Už jsem jej  nevnímal jako rušivý element nebo dokonce jako výsledek nedostatečné péče o pivní potrubí, ale jako součást komplexní a celkem rázovité chuti.

Přesto jsem vzápětí poutavý mok neutralizoval jedním polotmavým Mazákem.

Kdyby bylo více času, zašel bych ještě do Wild Creatures (nezaměňovat s australským pivovarem Little Creatures), někdejší solidní Mamut už prý nevaří.

Tak tedy proběhl můj výlet, ke kterému jsem si vybral tropické počasí v tom nejteplejším regionu.