Slovo „šnyt“ nebo „hladinka“ patří do slovníku uvědomělého pivaře již dlouhou dobu. Do našeho specifického regionu dorazily tyto výrazy až v pivním novověku, ale dodnes jsou někde kupodivu považovány za sprostá slova.

Již v 80. letech jsem oceňoval nesporný fortel pražských výčepních, kteří byli schopni v krátkém časovém limitu natočit překrásné pivo s hustou smetanovitou pěnou. Kontrastem bývaly moravské pivní šenky, kde v zahuleném prostředí permanentně na výčepním pultu větralo patnáct roztočených a nevábně vyhlížejících půllitrů. Stejně jako celou komunistickou dobu totálně zavrhl náš současný politický systém, bylo by třeba se kategoricky distancovat od podobných historických výjevů. Pivo má prostě svoji danou estetickou podobu a vysoké pěnové čepice mají uměleckou hodnotu jen na ilustracích Josefa Lady. Bohužel, toto však doposud není norma po celém českém území.

Zatímco v jiných krajích se namlsám (a to včetně nedalekého Brna), u nás na severu většinou příjmu, co mi výčepní ve službě nabídne. Ocením, když má pivo správnou teplotu, přirozený říz a pochází z dobře ošetřeného pivního potrubí. Na pěnu hledím jaksi až v druhém plánu a když nečekám na pivo zrovna pět a více minut, ani mne manuální práce šenkýře nezajímá. Onehdy mne však napadlo, že bych se mohl  pokusit chovat jako zákazník. I když si stále myslím, že jistý způsob čepování by měl být standardem, rozhodl jsem se v několika vybraných provozovnách o hladinku personál požádat.

V Malé Garáži nebývá nikdy problém. Tam jen vždy taktně hladinku připomenu a trénovaný personál mi vždy 100% vyhoví. V Šatlavě na Nádražní ulici jsem to zkusil poprvé. Statná výčepní mne od vidění zná, Možná jsem ji trochu překvapil, nicméně hladinku mi během chvilky vytvořila.

U sudu jsem byl motivován především točeným Brabčákem. Výčepní byla poněkud v rozpacích, nicméně měla snahu. Tam již to tak bezchybné nebylo. Půllitr nebyla schopna natočit najednou ani nadvakrát. V každém případě pivo bylo načepováno rychle i jeho konzistence mi docela konvenovala, tak jsem přimhouřil oko… U Segala výčepní Oj je celkem odborník, takže v onom případě to proběhlo hladce. Spíše mne trochu zaráží, že se musím takovéto samozřejmosti dovolávat.

Tak jsem tedy dopadl s mým hladinkovým experimentem. Nic naplat. Líná huba – hnusná pěna!