Pamětníci slavného animovaného filmu Lion King (Lví král) si možná pamatují svahilské rčení „Hakuna Matata“, které znamená něco jako „žádný problém“ „vykašli se na to“ nebo něco podobného.

Ve východoafrické oblasti jsem se ocitl jednou koncem roku 2000, kdy jsme zakotvili s lodí Legend Of The Seas v keňské Mombase.

Vzápětí po příjezdu jsem vyrazil z přístavu do města.

Dojem nic moc. Město vypadalo zchátrale, špinavě a byla tam zjevná existence nesystematického bordelu. Pamatuji si, že na nás pokřikovali místní obyvatelé „Jumbo“, což jsem tehdy považoval za rasistickou nadávku, až později jsem se dozvěděl, že se jedná o regulérní pozdrav, který ovšem pochází z koloniálního období.

Nicméně jsem chtěl tenkrát ochutnat místní pivo Tusker a hned ve dvou místních hospodách mi odmítli jako platidlo přijat americké dolary.

V sobotu odpoledne byly už banky uzavřeny, žádnou oficiální směnárnu jsem na rušných ulicích nenašel, tak jsem byl nucen použít služeb místního veksláka.

Po dlouhém smlouvání jsem souhlasil s jeho návrhem, že mu dám 20 USD a on mi za ně obratem donese ekvivalent v lokální měně. Ujistil mne, že dům, ve kterém chtěl výměnu uskutečnit má pouze jeden východ a navíc mi dal jako zástavu svůj občanský průkaz (Kenya ID).

Asi 20 minut jsem čekal před evidentním domem hrůzy, do nějž jsem neměl odvahu vstoupit a pak jsem to vzdal.

Samozřejmě mne ani nenapadlo stěžovat si na mombasské policejní stanici. Pokoušel jsem se o nelegální transakci a to mohlo být kvalifikováno jako poškozování devizového hospodářství republiky Keňa a já jsem nechtěl strávit pár let na maniokových plantážích nebo v diamantových dolech.

Tak mi zbyl jako suvenýr občanský průkaz keňského občana jménem Oscar Odundo. Za 20 dolarů poměrně výhodný obchod.

Na ostrov Zanzibar jsem se s kolegou vypravil poté, co jsem zjistil, že do plánované Namibie je složité dopravní spojení a do další záložní destinace, kterou byl Madagaskar již byly všechny letenky za výhodnou cenu vyprodány.

Zanzibar je ostrov patřící Tanzanii. Kdysi náležel Arabům a mnozí tehdejší sultáni, zejména z oblasti Ománu na něm vlastnili svá honosná sídla.

Po revoluci v roce 1964 se Zanzibar spojil se sousední mnohem větší Tanganikou a tak vznikl stát Tanzanie.

I po mnoha letech však zůstal na tomto ostrově islám hlavním náboženstvím.

Toto je patrné již při průjezdu hlavním městem od mezinárodního letiště. Všechny ženy na ulicích oděny do předpisových hábitů se šátky a část mužů s islámskými pokrývkami hlavy.

Dorazili jsme v pátek odpoledne, čili v době dopravní špičky. Na hlavní městské komunikaci, dle mého odhadu druhé až třetí třídy došlo v důsledku jakési opravy k vleklé dopravní zácpě. Uvízli jsme asi na 40 minut v naprosto hektické dopravní situaci, kdy nikdo nerespektoval systém jízdních pruhů, vozidla si bezohledně razila cestu nepřehlednou kolonou a my jsme se málem udusili nadlimitní dávkou evidentně nekatalyzátorovaných zplodin.

Když špička pominula, řidič našeho taxíku se zase snažil za každou cenu dohnat vzniklé zpoždění nebezpečnou jízdou po úzké komunikaci, kdy udržoval rychlost kolem 90 km/h a velice nebezpečně předjížděl.

Večerní příjezd do rezortu Uroa Bay Beach Hotel byl pro nás po dlouhém a únavném dni zaslouženou odměnou. Ubytovali jsme se v celkem luxusním a čistém bungalovu, byli jsme obdařeni červenou páskou na zápěstí, která nás opravňovala k využívání výhod „all inclusive“ a vyrazili na večeři.

Konal se zrovna svahilský večer, který zahrnoval i originál svahilskou kuchyni. Výborný filet z čerstvé ryby a velice chutný hovězí kebab. K tomu samozřejmě řada místních příloh včetně smažených banánů v kokosové omáčce a salátů.

Nejvíce jsem byl samozřejmě zvědav na místní pivo. Nejdříve jsem se obával přítomnosti Heinekenu, Carlsbergu či jiných globálních břeček. Naštěstí však bylo podáváno originální tanzanské pivo – konkrétně Pilsner.

Výše zmíněný výrobek jsem obdržel v asi 2,5 dcl sklenici, která typově připomínala skleničku známou z koupelen zotavoven ROH. Mok byl překvapivě hustý, celkem intenzivně nasládlý a dalo se v něm identifikovat i jistá, celkem zajímavá příchuť.

Jak jsem během svého pobytu zjistil, občas tanzanský Pilsner tekl z pípy, většinou jej však nalévali přímo z originálních lahví. Když ve flašce pivo zůstalo, odložili ji zpět do lednice. Nicméně jsem se nikdy v této souvislosti s kozou nikdy nesetkal.

Někdy mělo pivo v podprahu zvláštní silážovitě-chemický ocásek, většinou však bylo chuťově čisté, i když na český vkus dosti sladké.

Následující den jsme na krásné pláži s bílým pískem, která však měla díky skoro celodennímu odlivu celkem špatný přístup do Indického Oceánu potkali pracovníka místní cestovní kanceláře Honzu Nováka. Nebylo to pochopitelně jeho pravé jméno, neboť se evidentně dle všech fyzických rysů jednalo o pravověrného Masaje, nicméně hovořil uspokojivě česky. Nabídl nám několik zajímavých zájezdů.

Další ráno jsme s Honzou vyjeli na místní farmu koření. Ochutnali jsme nám celkem známé druhy pochutin jako je hřebíček, pepř, muškátový oříšek nebo kurkumu, avšak v jejich nejčerstvější formě.

Součástí exkurze byla i ochutnávka čerstvého tropického ovoce. Mango, papája, ovoce vášně (Passion Fruit) nebo ovoce dračí (Dragon Fruit).

Nakonec proběhl oběd, který se skládal s rýže, omáčky, kuřecího kousku a ryby. Vše bylo pochopitelně řádně a vkusně okořeněno místními produkty.

Samozřejmě, že přišla žízeň, kterou jsem však byl nucen hasit čistou lahvovou vodou, neboť v běžných podmínkách se nikde v projížděných oblastech pivo díky islámským zákonů nevyskytovalo.

Z místního přístavu jsme prehistorickou motorovou džunkou vyrazili na nedaleký Prison Island, kde jsme si vedle starého vězení prohlédli i prostory chovatelů obřích želv.

Želvy byly přátelské, nechaly se hladit i krmit zeleným salátem. Nejstarší bylo 196 let.

Stone Town je historické město pod ochranou UNESCO. Osobně jsem na něm nic tak extra zajímavého neshledal. Úzké uličky, arabské a indické stavby staré prý přes 150 let. Jinak čilý ruch, aktivní prodavači suvenýrů, muzeum Freddie Mercuryho a opět všudypřítomný bordel.

Na nádvoří historické pevnosti se chystal jakýsi koncert, do večera jsme však čekat nemohli.

Rovněž jsem u vchodu do městské tržnice zahlédl zahradní restauraci pro turisty, kde servírovali lahváče se zvláštními etiketami. Nejspíš to však byly výrobky ústředního tanzánského pivovaru.

Žízeň jsme nakonec úspěšně uhasili v našem domáckém resortu. Trochu sladké, ale dá se to pít.

O ukázku lokální kultury jsme naštěstí nepřišli.

Večer se konal koncert masajské kapely, z níž se mi nejvíce líbil hráč na zvláštní folklorní klarinet, který zněl jako něco mezi dudami a vzrušeným včelínem . Hudebník si při interpretaci celkem monotónní melodie lehl na zem a dokonce válel sudy.

Hakuna Matata!