V Gruzii se vyrábí vín o už asi 8000 let. Ale jak je to tam s pivem?

Je pravda, že o gruzínském pivu toho moc nevíme. Tak jsem se rozhodl v tomto oboru získat nějaké ty praktické informace. Zpáteční letenka Praha – Tbilisi mne stála 9000 Kč, což bylo asi o 1600 Kč více, než bych zaplatil za Turkish Airlines s přestupem v Istambulu. Rozhodl jsem se však podporovat lokální společnosti.

V letadle pivo vůbec neměli, tak jsem vzal zavděk sklenicí bílého gruzínského vína.

Na letišti v Tbilisi mne naložil vexlácký taxikář, který mne zkásnul asi dvojnásobek běžné ceny. Nic jsem si však z toho nedělal. Jsem přece na dovolené a podporuji místní podnikatele. Naštěstí dotyčný taxikář byl poslední nepoctivou osobou v Gruzii, se kterou jsem se během svého týdenního pobytu setkal.

Čtyřhvězdičkový hotel Blossom Inn na ulici Mikeladze vypadal sympaticky, byl však dosti daleko od centra města. Samozřejmě jevil některé vady, na které si v okolí Kavkazu musíte zvyknout. Sprcha tekla různými směry, televize byla až do mého naladění poměrně nefunkční. Bylo asi šest večer a já se rozhodl pro svou první gruzínskou procházku.

Kamenná cesta z hotelu nepohodlná pro motoristy i pro pěší, kousek za poměrně ponurým podchodem jsem však narazil na hospůdku s čepovaným pivem. Napůl zahradní restaurace se jmenovala Mimino, což je však v gruzínštině nějaká zkratka, kterou používala i sousední benzínka. Rusky jsem si řekl o jedno točené. Výčepní mi natočila na hladinku půllitr moku s názvem Herzog. Pivo slušné, předpisově chlazené a vyšlo mne na 2 lari (v přepočtu 16 Kč). U výčepu se vyskytovaly ještě tři další pípy, ty však byly bohužel momentálně nefunkční.

Na večer jsem si ještě pořídil lahváč Kazbegi z pivovaru založeného roku 1881 a pak ještě Zlatou Prahu, která však měla být uvařena přímo v Gruzii.

Ležím na své queen-size, přepínám televizní programy mezi Al-Jazeerou, Russia Today a jakousi somálskou stanicí, srkám gruzínské pivo a těším se na další den – na důkladnější inspekci místního pivního průmyslu.