Tradiční hospody U Grobiána bývaly podniky, kde povětšinou schopný a profesionální výčepní používal image nevrlého sprosťáka. Pamětníci minulého režimu vzpomínají, že v mnohých socialistických restauracích se objevovala osoba nerudného a neochotného zaměstnance, která ani neoplývala řemeslnou dovedností.Často tak splývala osobnost Grobiána a diletanta v jedinou hrůzostrašnou figuru.A jak je to dnes – takřka 23 let po tzv. „Sametové revoluci“?

Postava prvorepublikového úslužného, pečlivého a starostlivého pana Procházky, který dbal na to, aby měl každé ráno ve své restauraci křupavé čerstvé pečivo a čisté pivní potrubí a na kterého s láskou vzpomínal Bohumil Hrabal se už zřejmě do dnešní hektické doby nevrátí. Kontinuita byla radikálně přetržena více než čtyřicetiletým systémem plánovaného hospodářství a programové neúcty k řemeslu i zákazníkovi. Na co tedy mělo naše pohostinství po čtyřech krušných dekádách navázat? Samozřejmě, že svět není černobílý a i v oné odsuzované době se objevovaly velice pozitivní příklady kladného přístupu k pípě a pivařům. Genetika funguje, determinace prostředím částečně rovněž a tak vše záleží jen a jen na jednotlivci. Výuční list v daném oboru ještě nezaručí kvalitu pracovníka a jako ve všech ostatních lidských činnostech nejdůležitější je individuální přístup. Určitě se vám stalo, že si vás po příchodu do hospody pár minut nikdo nevšímal přestože číšník či servírka kolem vás několikrát lhostejně prošli. Osobně nevyžaduji okamžitou obsluhu – to bych zřejmě spíše zamířil do KFC či McDonalda. Byl bych však rád kdyby mne obsluhující personál alespoň zaregistroval, pozdravil či prohodil něco ve stylu „hned budu u vás…“ Úsměv musí být přirozený a zřejmě se úplně nedá naučit – přesto by se měli pracovníci v pohostinství o něj alespoň snažit. Úslužnost nezaměňujeme v žádném případě za servilnost a žoviální číšník zlomený v pase, který by vás nejraději někde v soukromí napadl v žádném případě nezaručuje výboj pozitivní energie. Návštěva výčepu je prastará hra, která by měla i dnes mít svá pravidla dodržovaná bez rozdílu oběma stranami. Číšníci nebo dokonce majitelé restaurací, kteří si neváží hosta by měli v co nejkratší době zkrachovat. Neřekne-li vrchní „děkuji“, „prosím“ nebo „není zač“, stává se pro mne současným Grobiánem, ignorantem a przničem hostinského řemesla. Jestliže vám výčepní natočí pivo teplé (nad 10°C), bez řízu či dokonce zkyslé, je to lump a měl by pracovat maximálně v kanále či v čističce odpadních vod.

Mne jako spotřebitele nezajímá jakou má na pivu marži a že si nemůže dovolit jedno či dvě zteplalá a nejakostní piva z trubek vylít do kanálu – vždy budu za danou cenu vyžadovat předpisově podaný mok! Totéž platí i pro dodržování správné míry.

Jednoho jarního dne jsem se rozhodl, že se budu na kvalifikovanost a ochotu hospodského personálu namátkově soustředit. Ráno v 10.00 jsem jako druhý host vstoupil do nádražní restaurace u železniční stanice Hlučín. Asi padesátiletá chemická blondýna se do poměrně útulné hospůdky docela hodila, avšak asi pět minut se věnovala jinému příchozímu, který u ní sháněl jakési zvláštní opěradlo k zřejmě atypické židli místo toho, aby si jej šel koupit do Sconta či Jysku. Inu Prajská….

Posléze výčepní přijala mou objednávku ostravské desítky. Jednalo se o první pivo dne a hostinská skutečně něco piva z trubek odlila. Přesto jsem na půllitr čekal skoro 10 minut. Když mi jej přinesla neřekla „prosím“, nýbrž „dáte mi 22 korun“ – zřejmě jsem vypadal, že uteču na vlak bez placení. Prosím – 22 a žádné zpropitné! Ještěže alespoň poděkovala. Další nádražní putyka v Opavě nabízela Kozla 12°a já si jej i přes zjevný odpor k oné značce objednal. I v tomto případě postava výčepní korespondovala s typem piva. Podmračená asi čtyřicetiletá žena pivo naštěstí přinesla takřka okamžitě. Chuť i náladu jsem si spravil až v hlučínské minipivovarské hospodě AVAR, kde je tradičně kvalitní mok i příjemná a efektivní obsluha.

Nejhorším zážitkem následujícího víkendu byla však má návštěva ostravského rockového klubu Barrák, kde se onu sobotu vyjímečně prodávalo hobitovské pivo Qásek. Již jsem si zvykl, že personál bývá líný se naučit informaci o změně na pípě a že nedokáže často říci jak se čepované pivo jmenuje a odkud pochází, když jsem však viděl mladou sebevědomou blondýnu jak štítivě přistupuje k výčepu a sotva plnoletého arogantního fracka, kterak rozmlouvá s hloučkem lokálních feťáků místo toho aby se věnoval obsluze hostů, byl jsem navzdory svému pacifickému přesvědčení blízko fyzickému konfliktu. Zamyslel jsem se, v kolika hospodách jsem byl v poslední době spokojen a do kterých se již nikdy nevrátím.

Za časů plánovaného hospodářství se ve výčepech nacházely tzv. Knihy přání a stížností. Zápis do takovéto knihy nebyl v žádném případě samospasitelný, na grobiány a diletanty byl však alespoň nějaký metr. Dnes by měl vše vyřešit trh – bohužel se tak však neděje. Mnozí „podnikatelé“ mají svoje jisté a hosta mají na háku. Nespokojený či dokonce odbytý klient často propadá desiluzi či depresi a jeho přesvědčení, že onen podnik již nikdy nenavštíví bývá jen zřídkakdy lékem na jeho akutní frustraci. Žijeme však v době moderních informačních technologií. Co tak z internetu udělat zbraň proti šmíře v pohostinském podnikání, bič na Grobiány a diletanty, kteří poškozují pověst tradičního českého pohostinství?

Máte-li špatnou zkušenost s obsluhou či kvalitou nabízeného zboží v restauraci, dejte nám vědět! Plánujeme vytvoření jakési černé listiny, kde se nespokojení spotřebitelé mohou podělit o své negativní zážitky. Nekvalitu, neúctu a šmíru již z dnešního světa vymítit nelze, avšak tento proces snad půjde alespoň zpomalit. A Grobiánům a diletantům alespoň mohou klesnout nezasloužené zisky!