Když jsem asi před 22 lety poprvé ochutnal rakouské pivo Gösser, zaujala mne jeho hořkost.

Zhruba o osm let později se mi zdálo již hodně neutrální a jeho licenční maďarská verze byla rovněž hodně nepodařená. Letos v létě a na podzim jsem objevil v Rakousku spoustu regionálních i místních pivovárků, že jsem se značkám jako je Gold Fassl, Zipfer nebo Gösser docela úspěšně vyhýbal. Avšak asi tři dny před mým odjezdem z Vídně nastala krize. Měl jsem večer asi hodinku času a žízeň. Bohužel můj nerozvinutý orientační smysl mi nedolvoloval příliš se vzdalovat z přístavu a večer spoře osvětlené uličky čtvrti Leopoldau nevypadaly příliš pohostinně. Do pizzerie se mi na pivo nechtělo, tak jsem se zastavil v nepříliš vábné špeluňce, kde bohužel točili jenom Gössera. Vyžilá paní výčepní mi natočila půllitr a já žíznivý jsem neměl jinou možnost než jej vypít. Už však při prvním hltu jsem zpozorněl. Očekával jsem okleštěnou břečku, ale Gösser kupodivu celkem voněl, byl přijatelně hořký a disponoval pitelnou otevřenou chutí. Byl jsem mile překvapen, ale řídil jsem se heslem „důvěřuj, ale prověřuj!“ Co když můj příznivý degustační zážitek byl zapřičiněn jen pocitem žízně a neschopností nalézt večer jiný šenk s alternativnější značkou? Chtělo to pokus zopakovat. Pro tento účel jsem si našel restauraci Steier Hof. V onom případě se jednalo o poznání příjemnější podnik, kde však rovněž i Gösser byl o 60 centů dražší nežli ve včerejší nouzové knajpě. A opět. Pivo mi chutnalo!

Poslední den mého pobytu jsem vyrazil do české hospody U Hlaváčů. Smažený sýr jsem zapil opět Gösserem, přítomné Starobrno jsem ponechal naprosto bez povšimnutí.

Musel jsem si přiznat, že mi tento obligátní rakouský ležák chutnal více než mnohé regionální značky, které měly pro mne v mnoha případech nepochopitelně mnohem blíže k europosračkovému standardu.