Malé podzimní setkání domovarníků se původně mělo konat U Hodže v Krmelíně. Díky informačnímu šumu a organizačnímu nedorozumění se nakonec amatérští vařiči sešli na sídlišti Fifejdy 1 U Segala.

Poklidné sobotní dopoledne přímo vybízelo k degustaci. Segal otevřel již  o hodinu dříve, aby se vše stačilo připravit.

Prvá má ochutnávka byla z místní pípy. Jedenáctistupňové skotské ale Rugby z létajícího pivovaru Nomád akci pěkně uvedlo. Pivo v prvé řadě „suché“ spíše než hořké s náznaky specifické trpkosti osvěží, v rozumné míře neopije a při své víceméně fádní chuti nechává prostor pro fantzii každého invenčního pivaře. Totéž však nelze říci o IPA z Valáška. Tam je chuť nahoněná aromatickými chmely pevně stanovena. Žádné tajnosnubnosti a jinotaje. Trochu mi to chutnalo, jak bych si v onom moku rozpustil několik zelených bonbónů bon pari. A už je na řadě prvý domovarnický vzorek. Honza Oppelt předvádí svého Šušťura desítku. Již na dálku silně kvasnicová vůně. A posléze i chuť. Šušťur je samo droždí – příchuť na kterou jsem byl zvyklý u původního Lipeňského ležáku. Dobré, ale já bych dal přednost větší komplexnosti.

Jestliže mi u Oppeltova piva poněkud chyběla chmelovost v buketu, v pivu Podzimní Zahradník jsem si ji užil ažaž. Bratři Salavovi z Krnova se snaží o výrobu piva již po dlouhá léta a myslím, že jsou čím dál lepší. Podzimní Zahradník byla výčepní devítka, hořká jako život v Ostravě, přitom pěkně voňavá s prvky mého oblíbeného „chmelového prachu“. Jeden z bratří přiznal, že chmelil jako obvykle, nicméně použitý chmel měl podstatně vyšší alfu (hořkost). Z produkce Krnováků mi rovněž chutnala desítka (také hořká) a docela i hybridní weizen, který byl vyroben částečně z ječného sladu a částečně z nesladované pšenice. Osobně bych tento produkt, kdybych nevěděl o co jde, za pšeničňák neoznačil. Klasickým pšeničňákem se však prezentoval další homebrewář (hrozné slovo), který vaří svou značku pod názvem Divoký Pštros. Jméno není od věci. Rodině Pštrossově patřil ve své době minipivovar U Fleků. Dalším vzorkem z repertoáru onoho opeřence byla polotmavá dvanáctka s pracovním názvem Polotmavý Pštros. V tomto pivu jsem skutečně cítil vše, co do něj patří a tento sampel bych z dané nabídky označil za nejlépe vyvážený. Tyto ochutnávkové dávky (cca 1 dcl) jsem už zapíjel 11°Poličkou Otakar. V kontrastu k domovarnické produkci byl tento mok hodně sladký, předchozí vzorky však pomohly z něj opět vystrčit tu zajímavou příchuť mláta a siláže. Holešovský nadšený domovarník a nepřítel světlých piv Petr Měrka dlouho jen seděl, ochutnával a diskutoval. Popisoval svůj neúspěšný pokus o výrobu piva s příchutí čerstvých malin. Při tomto postupu je nutno překonávat nejrůznější úskalí – proto si pivovary radějí pomáhají esencemi. Pak Měrka vytáhl PET láhev se svým vzorkem. Všechny přítomné primárně překvapila barva. Do světlého piva měl holešovský truňk daleko, přesto současný odstín snad prozrazoval Měrkův určitý ústup z jeho radikálně tmavých pozic. Chuťově dobré, barvou i chutí trochu připomínalo Divokého Pštrosa.

Diskutovali jsme o degustačním kurzu a senzorických zkouškách. Soubor školení prý stojí 4000 Kč a pak by měl účastník kurzu získat časově omezený certifikát. Docela by mne to zajímalo, bojím se však jen, že by mi tým odborníků mohl pokurvit chuť a zdravý rozum a já bych pak propagoval pivo Gambrinus nebo Staropramen jako značky bez senzorických chyb (osobitá a přírodní chuť – senzorická chyba). Možná bych pak ucítil v Rohanovi nebo v Qásku žluklé máslo….

U Segala jsem stihl asi jen 10 vzorků převážně spodně kvašených domácích piv. Akce se mi líbila a rád bych ji doporučil svým kamarádům.