Ostravští pivaři se konečně dočkali. Letos začal vařit v pořadí již třetí ostravský minipivovar.
11°ležák Garážmistr byl doposud vyráběn ve sklepních prostorách pivního klubu Hobit. Loni však přišel majitel Rock´n Roll Garage Marcel Lesník alias Woodman na nápad vařit přímo v Martinově. V areálu někdejších potravinářských závodů není o volné objekty nouze tak slovo dalo slovo. Nedočkavci z Garage popíjeli nového Garážmistra už v nezralé formě, avšak již počátkem března byly první várky určeny k široké veřejné konzumaci. Když jsem se dozvěděl, že Garážmistra točí i v ostravské pobočce Garage na Zahradní ulici, rozhodl jsem se, že si večer po šichtě tuto novinku zdegustuji. Těšil jsem se, ale opomněl jsem jedno základní pravidlo. Před degustací jsem se napil jiného piva (hořkohořký Lipník a Kapitán z Přerova) a tak primární výsledky mých šetření byly poněkud zkreslené. Pro větší objektivitu jsem inspekce zopakoval po poledni na druhý den. O novém Garážmistrovi nemám žádné technické informace takže jsem se řídil pouze svými chuťovými pohárky a čichovými buňkami.
Je bezesporu zajímavé, že Martinov se začal věnovat výrobě 10°, ačkoliv před léty byla hlásána teorie, že budoucnost minipivovarů je pouze ve speciálech a že pivem výčepním by se měly zabývat výhradně velké průmyslové pivovary. Není to samozřejmě pravda. Jen ochutnejme Kunětického Hejkala z Hobitu nebo 10°z Kouta na Šumavě! Výčepní Garážmistr však, bohužel prozatím žádnou výraznou chutí neoplývá. Pivo je poměrně řidké, sice hořké, ale ničím přímo zajímavé. Žádné doznívání a v pozadí je dokonce možno cítit příchuť PVC. Připomínalo mi eurostandardní nízkoalkoholová piva. Dvanáctka se povedla o mnoho lépe. První doušky mne rovněž příliš neoslovily, ale v polovině půllitru jsem pivu přišel na chuť. Na mysl se mi vynořilo jediné slovo: Pilsner. A to dosti zdařilý. V Garáži ( jako ostatně ve většině garáží) je pološero, tudíž barva nebo stupeň ušlechtilého zakalení nelze příliš spolehlivě určit. Garážmistr však již voní po Pilsneru a po opětovném napití je vám to jasné: hořký, na rozdíl od hobitovského Garážmistra nezakulacený truňk s krátkým suchým dozníváním, který si na nic nehraje. A právě jeho přímočarost je jeho silnou zbraní. I má asociace se mi tentokrát vybavila rychle. Velice podobně chutnal minipivovarský ležák v Pat´s Pub v kanadském Vancouveru. Lokál má nezapomenutelnou atmosféru, neboť se nachází na vykřičené East Hastings Street – místě kde kvete obchod s drogami, prostituce a kriminalita. Dorazit do lokálního minipivovaru bez zdravotní či majetkové újmy se rovná ulovení bobříka odvahy.
Kdyby byl 12°Garážmistr ještě o něco sušší a zemitější, velice by se přiblížil dnešnímu kultovnímu ležáku Únětickému. Co mne však u degustovaného vzorku potěšilo nejvíce byla sněhobílá hustá pěna, která zařezávala s okrajem sklenice, chutnala jako smetana a na skle po sobě zanechávala tzv, „bruselské krajky“. Byla to nejspíš kombinovaná zásluha dotyčného sládka a mladé zručné výčepní. Kdepak! Žádné ladovské čepice s konzistencí holícího mýdla!
Myslím, že premiéra se Garážmistru povedla. Jsem zvědav na jeho prezentaci na Velikonočním festivalu minipivovarů v Martinově 5. a 6. dubna.