V počátcích mého pivařství jsem se takřka výhradně setkával s pivy sudých stupňovitostí.

Nejčastěji to byla klasická 10° a 12°, příležitostně též 8°,14°, 16° i 18°.

Počátkem 80. let se jedenáctky vyskytovaly převážně v Čechách. Později se objevil na Moravě litovelský Moravan a hanušovický Šerák,. zatímco v Severočeském kraji se to jedenáctkami jen hemžilo.

Do Ústí nad Labem jsem přijel poprvé v létě roku 1988. Tenkrát jsem také poprvé pil místní Zlatopramen. V té době můj dojem nebyl nic moc, zvláště proto, že jsem v tomto krajském městě narazil i na mnohem chutnější Louny. Následující rok jsem pil v České Lípě tehdejší Březňák a ten se mi zdál z oněch třech značek úplně nejlepší.

Nedávno jsem potřeboval jako rekvizitu do svého divadla malých forem jednu PET láhev z pivem. V supermarketu jsem zakoupil 1,5 litrový Zlatopramen. Když jsem pak obsah láhve dychtivě pil jako vyprošťovák, který zachraňuje prince Bajaju s abstinenčními příznaky, málem jsem se poblil. Utrejch byl vodnatý, celkem neutrální, ale v pozadí a v následném doznívání byl cítit odporný ocas, který ani nejde přesně definovat. Snad kombinace malcových bonbónů, shnilých jablek a něčeho, snad ještě odpornějšího. Mimochodem jsem zavzpomínal na staré Žigulivskoje a na některé vybrané slovenské značky 80. let. Má nejčerstvější pivní vzpomínka v této kategorii je možná rumunský Noroc.

Člověk by si myslel, že současná průmyslová piva jsou pouze kleštěnci bez jakékoliv příchuti a ona se snad vrací doba bizarních antipivních pachutí. Fujtajbl! Cena je výhodná, ale pít se to moc nedá.

Po takovémto degustačním zážitku je i nošovická 10° tou nejslastnější manou.