Estonsko jsem navštívil na podzim roku 2000.

Večerní jízda Tallinem taxíkem do hotelu mi připomínalo průjezd nějakého skandinávského města. Celkově tak centrum i působilo i ve dne. Ovšem pivo – žádná sláva. Všude jen lokální eurobřečka Saku, občas posílená nějakou finskou nadnárodní značkou. Myslím, že absolutně nesrozumitelná ugrofinská finština je s estonštinou příbuzná asi jako čeština s polštinou.

Naštěstí jsem v historickém gotickém centru města našel hospůdku s alternativním pivkem Viru. Zejména jeho tmavá verze byla celkem zdařilá a vhodně doplnila ochutnávku jakési národní polévky (chutná).

Posléze jsem se vypravil k místnímu hlavnímu nádraží. A tam už okolí vypadalo jako v někdejším SSSR. Bordel, špína, hluk, a někdy i agresivní opilci. Našel jsem útočiště v jakési kvazi unimobuňce, která se sice zvenčí zdála malá, uvnitř se však nacházela útulná hospůdka. Přátelská výčepní, která spíše připomínala uklízečku měla na čepu hned pět místních piv. Pamatuji si na slušné pivo z Karksi a silný speciál z Pärnu.

Druhý den jsem přes typicky ruskou břízami posetou rovinnou krajinu odcestoval do univerzitního městečka Tartu, abych ochutnal lokální slavný ležák Le Coq (nic moc).

Včera jsem si koupil estonský minipivovarský výrobek Pöhjala Rye Ale. Pöhjala je známý, rychle se vyvíjející minipivovar. Klasice se zřejmě příliš nevěnuje, dle mého zjištění dělá zejména ejly a pak samé ujetiny.

Žitný ejl měl EPM 12%, přitom avizoval pouze 4,5% alkoholu. Zřejmě nižší prokvašenost. Zaujala mne informace, že k výrobě je používán jak žitný slad, tak i žito nesladované. Zajímavé. Tak hajhó hubo do žita!

Dle mých žitných zkušeností, bývají tato piva zemitá a hořká. U Pöhjaly to nebyla tak úplně pravda. Chuť se mi zdála dosti učesaná, takový ten „želé“ povlak, který brání v přístupu k žádoucí jadrnosti. Takřka na mne onen žitňák působil až dosti průmyslově. Nejvíce mi asi připomínal nějaký průměrný düsseldorfský Altbier.

Nicméně faktem je, že pivo se vaří i v dalekém Estonsku a to nám může dělat jedině radost!