Mrzne a sněží. K tomuto druhu počasí se hodí spíše mok se silnější voltáží.
Naše české speciální ležáky jsou dnes již dosti silné aby zahřály. Podívejme se však jak řeší zimní pivo v sousedním Německu. Kdysi dávno kolem roku 1890 nerespektoval líný čeledín v jistém pivovaru v německém Kulmbachu příkazy hlavního sládka a nechal pár sudů stát venku v třeskutém mrazu přes noc. Ráno byly dubové sudy zmrzlou kapalinou roztrženy a uvnitř se nalézala jen nevábná masa ledu. Nepříčetný sládek si všiml, že uvnitř ledu tryská čůrka hnědé husté tekutiny. „A teď si to, ty lumpe vypiješ!“zahřímal sládek a dovlékl nezbedného pacholka k jednomu ze sudů. Kupodivu čeledínovi močka evidentně chutnala a poměrně brzy se i z malého množství opil. Tak vznikl nový pivní styl Eisbock.
Dnes se Eisbock většinou vyrábí ze silných pivních druhů, mezi které patří například Doppelbock. Podle fyzikálních zákonů líh mrzne při mnohem nižší teplotě než voda a tak se odstraňováním zmrzlé H2O zvyšuje koncentrace a též procento alkoholu v Eisbocku. Vyrábět se může „ledové pivo“ ječné, ale též pšeničné. Podle britských pramenů samotný název Eisbock evokuje cosi zakázaného, ale na druhé straně i něco pohostinného. Z názvu „ledový kozel (pivní)“ na jedné straně čiší mráz a sníh, na straně druhé toto slovo asociuje zahřátí při mrazivých večerech. Chuť Eisbocku bývá zakulacená, nasládlá a rovněž silně alkoholová uvážíme-li, že tento pivní styl mívá dle tabulek stupňovitost 19 – 30° a obsah alkoholu nejčastěji mezi 9 až 12 %.
U nás si Eisbock začali vařit i domovarníci, ve speciálních obchodech – zejména pivotékách je prý občas možno sehnat Eisbock z produkce pivovarů Kulmbacher a Schneider.