Co dodává nejvíc jednotlivým pivním značkám jejich charakteristickou chuť? Výběr surovin, poměr ingrediencí, výrobní postupy nebo samotné pivovarské kvasnice?

Podle mého názoru je to kombinace všeho, když ještě připočítám osobnost sládka. Kmen kvasnic však má na výslednou chuť piva větší vliv než jsem si myslel. Přesvědčil mne o tom domovarník Honza Oppelt, který mi před několika týdny prozradil, že se mu podařilo sehnat kvasnice přímo z ostravského pivovaru a že si tak doma uvaří Ostravar. Bral jsem to jako sladovnický vtip, ovšem včera Honza přinesl petku svého nového ležáku a já se nestačil divit. Ostravar byl cítit už ve vůni, i když tam se vmísil odér probíhajícího kvašení, neboť ochutnávané pivo bylo ještě dosti mladé.I v chuti se projevila latentní sladkost, kterou disponovala ostravská značka kdysi v 80. letech. Tento fenomén v Ostravaru cítím dodnes, ačkoliv v současné době je již pivo obstojně hořké – podle někdejšího sládka Kužely má zhruba 35 jednotek hořkosti podle stupnice IBU. Nostalgicky jsem zavzpomínal na „vyvařenou hadru na podlahu“, kterou jsem kdysi dávno cítíval v ostravské 12° zejména v pivnici Jindřiška. Dle Oppelta pivo ještě potřebuje pár týdnů zrát, pak se zakulatí a bude chutnat opravdu jako oblíbená ostravská značka.

Vážím si toho, že Ostravar, přes moderní nešvary ve výrobě zůstal napořád pitelným pivem, zatímco kolem se další značky buďto zkazily nebo dokonce zrušily a že se onen styl pokoušejí domovarníci napodobit. Napadá mne však další věc. Daly by se dohledat a zjistit výrobní postupy někdejších značek z 80. let, které jsou dnešními „odborníky“ hanobeny, ale které mívaly svoji osobitou chuť? Když se otevřel lahváč, voněl do okolí skoro na půl metru a jednotlivé značky šly od sebe poměrně jednoduše chuťově rozpoznat. Lze ještě vyrobit klasický žatecký Lučan, třeboňský Regent nebo i obyčejný Gambrinus tak aby neurážel chuťové pohárky svéprávných konzumentů? Je to problém možná z říše sci-fi, ale bylo by to krásné…..