Rumunsko pro mne bylo léta zemí, kde jsem si ve svých 17 letech poprvé začal dopřávat každodenního lahváče. Někdy kolem roku 2002 jsem se ptal jistého Rumuna na stav turistického ruchu v jeho zemi a on mne jasně varoval. Nejezdi tam. Tam tě všude okradou.

O 13 let později jsem se ocitl na cestě do oné tajuplné země. Sedmnáctihodinová jízda vlakem z Budapešti uběhla celkem příjemně. V jídelňáku to žilo, láhvový Krombacher, víno, kořalka, jídlo, rumunský folk a rumunská vlaková četa, která se ještě na území Maďarska zodpovědně posilovala na svou šichtu. Co vlastně vím o Rumunsku? První mne samozřejmě napadl Dracula a pak můj oblíbený dadaista Tristan Tzara. A pak pochopitelně i Csausescu. Když se malý Nikolai 26.1. 1918 narodil, jeho hrdý otec byl tak opilý, že úplně zapomněl, že už jednoho syna tohoto jména doma má. Budoucí diktátor se dal ke komunistům již ve svých 14 letech a v roce 1965 se stal nejvyšším představitelem Rumunska. Dle možností polámal svazky se SSSR a na pár let ustanovil v Rumunsku poměrně liberální kvazi socialistický režim. Pak se však po své cestě na Dálný Východ zhlédl v Maovi a Kim-ir-Senovi a začali se dít věci. Jeho běsnění učinila přítrž až kulka popravčí čety na sklonku roku 1989.

V Bukurešti mi první problémy nastaly už na nádraží. Podle informací mých rumunských kamarádů bulharské město Ruse, kam jsem měl namířeno je od hlavního města Rumunska vzdáleno asi 70 km a taxi stojí kolem 40 eur. Licencovaný taxikář mi tvrdil, že je to 300 km a chtěl za cestu 150 eur. Po kratším vyjednávání a tahanici o kufr jsem se před ním schoval do blízkého nádražního baru. Opěvovaný rumunský lager Ciuc je vodnatá břečka, stejně jako vlajková loď jejich pivního průmyslu Ursus a transylvánská Silva. Tři půllitry vypité během hodiny nezanechaly ve mne žádné chuťové zážitky, zato mi dvě hodiny důkladně provětrávaly ledviny.

V Rumunsku stojí za hovno a ještě vás tam okradou. Nejezdit tam!