Když jsem se minulý pátek probudil, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku.

Během covidového běsnění jsem byl přes půldruhého roku zcela zdráv, nyní jsem však už podruhé během krátké doby chytil sezónní respirační onemocnění.

Nic vážného. Jen rýma, trochu kašel a zahleněný krk. Trochu problém s hlasivkami. Avšak ono ráno jsem si uvědomil že jsem ztratil čich. Necítil jsem ani poměrně silný parfém. S takovouto indispozicí je opravdu obtížné odcestovat zodpovědně na pivní misi do Polska.

Již se však nedalo nic dělat. Jízdenky byly koupeny, rezervace v místním hotelu potvrzena. A navíc jsme se s přítelkyní na zimní Krakov docela těšili.

Teorie horké kaše se opět potvrdila. Ve vlaku se mi začal čichový smysl již vracet. Nebylo to na sto procent, ale nějaké to pivo by se již dalo degustovat.

Od nádražní budovy Krakow Glowny jsme se vypravili do nedalekého centra města. Má první otázka byla, kolik dnes v Polsku točené pivo stojí. Před cca 20 lety jsem za půllitr platil v Czieszyně kolem 3 zlotych.

Míjeli jsme stánek s občerstvením. Informace byla devastující. Venku 0,4 l za neuvěřitelných 13 zlotych!!!

No nic, snažil jsem se uklidnit. Můžeme si najít v nejhorším nějakou levnější hospodu „na peryferíach“.

Hned vedle rozměrného historického náměstí stojí pivní podnik Bierhalle. Řemeslné pivo se vaří v Katovicích a po polských velkých městech se nalézají stejnojmenné restaurace, které je prodávají.

Bierhalle není žádná láce. Nula čtyřka märzenu tam stojí plných 17 zlotych (cca 100 Kč). Ekonomičtější je pít přímo tupláky. Ten lze pořídit v přepočtu za nějakých 170 Kč. Dal jsem si litrovku pilsu, ze které jsem popíjel na bavorský způsob, to znamená, že jsem měl váhu masivní sklenice opřenou o zápěstí.

O něco lidovější byl další navštívený podnik s výmluvným názvem Pijalnia wodky i piwa. Samoobslužný bufík v centru velkoměsta přijde k chuti pivařům, kteří nemají rádi okázalý a tudíž i cenově náročný komfort. Točené Brackie 0,5 l za 9.50 zl, zubrowka dokonce za 6. Do toho různé pizzy, polévky atd. Pivo se mi zdálo přechlazené.

Byl čas na další minipivovar. Ten s názvem Lubicz byl nedaleko centra. Rozměrný lokál vypadal prázdně, avšak na většině dlouhých stolů byly umístěny cedulky s rezervací. Naštěstí jsme chytli dvojku. Nefiltr ležák slušný. Uvědomil jsem si, že mi do úplné regenerace čichových vjemů stále trochu chybí.

Potěšily pivní chuťovky. Velký košík s hranolkama, smaženými cibulovými kroužky a pikantními grundlemi. K tomu tři druhy dipu.

Märzen se rovněž dal pít, přesto ten v Bierhalle se mi zdál zdařilejší.

Jak už to bývá – po cestě na hotel se vyskytnou další lákavé podniky. Jedním z nich byla hučící knajpa na stojáka plná mladých pivařů. Na čepu mimo jiné i pivo ze Žatce a americká APA z Brooklynu.

Na závěr ještě suterénní pivnice, kde jsme si dali každý půllitr z pivovaru v Namyslowie.

Na sobotu jsem měl jasný plán. Navštívit jakýsi „zájezdní hostinec“ s předpokládaným pivovarem (dle Beerme.com)s portugalským názvem DaSilva.

Cesta od centra města do Vavřinecké ulice dle tištěné mapy byl docela dobrodružná a připomínala mi někdejší branné hry pro pionýry a mládež. Míjeli jsme židovský hřbitov a řadu historických, i když dosti zanedbaných staveb z hebrejskými nápisy. Ocitli jsme se v židovské čtvrti.

Dotyčnou hospodu jsme sice našli, avšak sobota byla zavíracím dnem. No jasně! Šábes.

Podobně jsme dopadli, když na další adrese na Krakowské ulici sídlil namísto pivovaru Pukel snobský hotel Golden Tulip.

Avšak nakonec jsme se se štěstím přece jen shledali.

V poledne otvírala alternativní knajpa BroPub, která nabízela craftové produkty z úspěšného minipivovaru Brokreacja. Řemeslná piva měla názvy jako Alchymista, Dřevorubec, Obchodník nebo Zdravotní sestra (Nurse). Pale Ale čítankový, avšak pilsner mi připadal jako lehce říznutý lambikem. Lokální Rauch mi dokonce trochu připomněl můj zamilovaný Bamberg.

Ještě je čas na jedno Tyszkie, a pak již následuje prozaická cesta zpět do vlasti.

Celkový dojem spíše kladný a shrnul bych to asi tak:

Polsko udělalo za posledních 30 let v pivní m průmyslu nevšední pokrok od nepitelných břeček ředěných sladkými sirupy po kvalitní řemeslná piva všech možných druhů.

Trochu mi vadila občas indiferentní (zejména ženská) obsluha. Rovněž místní WC jsou dosti nízkokapacitní a často musí stačit jedna společná mísa celému šantánu.

A i když osobně jsem vysazen na správnou teplotu piva, mnohé polské moky se mi zdály až zbytečně podchlazené.