V sobotu v 8 ráno jsem si zapnul TV s naladěnou stanicí ČT 1.

Zrovna se vysílala pohádka. Televizní pohádky mám rád. Osobně nemám nic proti Zdeňku Troškovi a jeho výpravným velkofilmům, avšak mne mnohem více potěší studiová pohádková inscenace s minimem filmových triků a s malovanými kulisami ve stylu Josefa Lady.

Tak jsem si i tentokrát přišel na své. Navíc měla dotyčná pohádka ke mne tentokrát blízko. Jmenovala se totiž Vodník v pivovaru (blízko mám k pivovaru, nikoliv k vodníkům). Zápletka této veselé taškařice z roku 1985 se zdála jednoduchá, ačkoliv jsem sledoval projekci až zhruba od poloviny. Vodník (L. Mrkvička) se dostane mezi lidi v obci Ruka Páně (v období státního ateismu poměrně pokrokový název)a přinese si sebou (zřejmě z rybníku) nějaké záhadné koření, z jehož pomocí v místním pivovaru uvaří vynikající pivo. Všem chutná a všichni se radují a vodník okamžitě získá funkci vrchního sládka.

Zápletka začíná intrikami zhrzeného mládka Jana Přeučila, který s kariérních důvodů vodníka Máčalu nenávidí. Do inscenace vstupuje i etnicko-rasový podtext, kdy majitel pivovaru Josef Bek nelibě nese, když mu hastrman leze za dcerou. Záporák Přeučil se nakonec pokusí vodníka vysušit pod velkým sudem, ten je však na poslední chvíli zachráněn a vrací se do rodného rybníka.

Pointa poněkud mlhavá. Život ve vsi pokračuje dále klidně, Přeučil je z pivovaru vyhozen, pivovarníkova dcera se vdá za obyčejného smrtelníka a pivo už zřejmě nikdy nebude tak dobré, jako když jeho výrobě pomáhal mytologický hastrman.

Jako pohádkové téma pro děti tenkrát v roce 1985 celkem dobré. Pohádka není realita. Příběh poutavý, pochybuji však o jeho didaktičnosti. Do várky piva nestačí jen nasypat jakési zázračné koření. Pivovarnictví je věda i řemeslo a uvařit dobré pivo vyžaduje čas i úsilí. Vodníci se v této branži moc nevyskytují, zato intrikánů Přeučilů je v něm požehnaně.