Při vnímání brutálního poklesu kvality několika našich ostře sledovaných pivovarů v Plzni a v Nošovicích, které se staly součástí nadnárodního molochu SAB Miller nám trochu uniká čtvrtý z nich – Velkopopovický Kozel.

Pivovar Felixe Ringhoffera byl založen už v roce 1874, krátce po zrušení panského pivovaru v Pyšelích. Brzy dosáhl velkého rozmachu, přežil obě světové války, hospodářskou krizi v 30. letech, komunisty a dokonce i počátky nespoutaného kapitalismu 90. let. Stal se součástí společnosti Plzeňské pivovary a.s. a na přelomu tisíciletí ho koupil jihoafricko-americký gigant. Jaký býval Kozel kdysi?

V první polovině 80. let minulého století to bývalo pivo k pohledání. Točili je v centru Prahy v hospodě U Betlémské kaple a pak hlavně na Žižkově, kde bývala nejhustší síť pajzlů IV. cenové skupiny v republice. A to jak desítku tak i dvanáctku. Zhruba v té době u nás letěla fáma, že se ve velkopopovickém pivovaru rozšířil syfilis, tak tehdejší pivaři chvíli dávali přednost Staropramenu. Možná, že to byl pouze nástroj konkurenčního boje, ale tenkrát při 100% státním vlastnictví všech našich pivovarů probíhala deviační variace konkurence maximálně tak v soutěži o nejlepší Brigádu socialistické práce.

V Brně mívali Kozla U Kata. Bývalo tam tak plno, že jsem se tam nikdy nedostal. V roce 1983 se mi tam podařilo alespoň zakoupit lahváč. Začala se vyrábět 11°, snad z důvodů úspory surovin. Pivo však krásně vonělo jako nefalšovaná 12°. Chuť nekompromisní a přímočará. Když si dal člověk Kozla věděl, jak má chutnat pravé pivo! Když jsem na jaře 1988 pracoval v tehdejším NDR, otec mi v dopise napsal informaci, že Kozel se má začít čepovat v naší sídlištní hospodě U hodin. Mé nadšení neznalo mezí. Jednou na volný víkend jsem do svého bydliště přijel z dalekého Meklenburgu s jediným cílem: Ochutnat Velkopopovického Kozla přímo ve své rodné Ostravě. Mok mne však trochu zklamal. Marně jsem v něm hledal někdejší rafinovanou chuť mé oblíbené značky. Napadlo mne, že stejně jako Prazdroj, tak ani Kozla neumějí na severní Moravě pořádně načepovat. Svou chuť však Kozel bohužel pomalu měnil i v samotné Prazë. Lokální výčepní stále dokázali natočit příslovečné pivo „jako křen“, Kozel mi však už zdaleka neposkytoval tolik radosti jako kdysi. Až o dost později jsem se dozvěděl, že tenkrát došlo ke změně technologie a klasické spilky byly nahrazeny „moderními“ CK tanky.

Počátkem 90. let se začala výrábět černá popovická 10°, která se stala velice populárním produktem. Mne však tato polosyntetická melasa nikdy příliš neoslovila. Ještě v dekádě 90. let jsem se zoufale snažil hledat v Kozlu to, co mne na něm předtím tak fascinovalo. Marně. Chuť se stále vytrácela a z Kozla se stala neutrální sračka bez chuti a zápachu, která neosvěží a znalce vyloženě urazí. Největší zděšení mi Kozel připravil na Nový rok 2012, kdy jsem jeden půllitr 11°pozřel po asi 4 Krakonoších přímo v Trutnově. Samá voda, samá voda…

Globalisté styďte se! Za to, co jste provedli s tradičním pivem, které bylo kdysi dávno dokonce na čepu ve Švejkově oblíbené pražské hospůdce U Kalicha by vám měli kobaltovou bombou spálit chuťové pohárky, které stejně vůbec nepotřebujete. A s poukazem na populární kozlovskou reklamu tvrdím, že nejen ten vrchní, ale celý pivovar je „nějakej divnej…..“