První, co člověka při tomto datu napadne, je Mezinárodní Den Tibetu.

Počátkem 50. let minulého století Čína krvavě potlačila povstání Tibeťanů a natrvalo připojila jejich historické území k velké Číně. U nás od devadesátých let nadšenci vyvěšují k tomuto datu tibetské vlajky, vaří si tibetské pokrmy a notují tamější písně. Z mé cesty po Nepálu, kdy jsem měl možnost navštívit jeden z četných uprchlických táborů mi nejvíce utkvěla v paměti vzpomínka na lokální „pivo“ Tumba. Nafermentované proso se zalévá v nádobě horkou vodou a vzniklá tekutina se usrkává přes speciální cedník.

Dělat 10. března naschvály Číně, která má skoro 1,5 miliardy obyvatel a je ve světě ekonomickou jedničkou je minimálně kontraproduktivní. O tom by mohli vyprávět zaměstnanci automobilky Tatra, když kopřivničtí radní 10. 3. vyvěsili na radnici tibetskou vlajku v době, kdy zrovna probíhala v onom městě obchodní jednání s Čínou. Navíc v poslední době se proslýchá, že zidealizovaní tibetští lámové bývaly snad ještě krutějšími hrůzovládci než samotný Mao Tse Tung.

10. března 1982 jsem vystoupil na Lysou Horu. Tenkrát jsem ještě studoval Konzervatoř, ale během týdne (myslím, že to byla zrovna středa) jsem si udělal volno na turistický výšlap. Bylo krásné jarní počasí, avšak už dosti daleko od vrcholu stále leželo značné množství již starého sněhu. Asi kilometr před cílem mne přepadla mučivá žízeň a já jsem hlasitě volal: „Pivo!!!Pivo!!!“. Na vrcholu byla otevřena snad jediná hospoda (měl jsem štěstí, neboť tenkrát byl v pondělí zavírací den) a byl jsem v ní skoro jediným hostem. Dal jsem si dvě láhvové 10°(Nošovice), párek, kávu a jeden tematický likér Lysá Hora. Připadal jsem si opravdu jako na horské chatě.

Dnes je Lysá Hora obléhaná davy lufťáků. Ačkoliv se v okolních Beskydech vyskytují i jiné kopce, všichni musejí zrovna na Lysou. Už v roce 2000, kdy se odehrál 28. září první oficiální státní svátek Svatého Václave, jsem tušil, že něco není v pořádku. Vyběhl jsem jako obvykle z Frýdlantu a asi 7 km jsem skoro nikoho nepotkal. Pak jsem si všiml, že z nedaleké Bezručovy chaty proudí směrem na LS šňůry poutníků. Byl jsem nucen je předbíhat, leč tento tok svátečních turistů mne provázel až do cíle. Na vrcholku byly všechna pohostinská zařízení obsazena a obléhána nekonečnými zástupy žíznivců, tak jsem se otočil a běžel zpět na frýdlantské nádraží. Jak mi tenkrát ten Radegast chutnal!

V současnosti je údajně vršek Lysé hlídán represivními složkami státní moci. Někde na hlavním tahu prý stojí policejní vozy a vracejí nadržené lysohoraly zpět. Pro některé závisláky je to přitom otázka života a smrti, neboť jsou navyklí vyběhnout na kultovní kopec až 3x denně. Uspěli by snad jen obyvatelé Malenovic.

Naštěstí stejně jako všude jinde si neposlušný občan skulinku vždy najde a ani tato mladina není tak horká, jak se uvaří. Pravděpodobnost, že chytíme na rozlehlém pohoří covid je přitom asi taková, jako by nám na Sahaře spadla na hlavu cihla.

Všimli jste si, že ti samozvaní zločinci nám kurví v pořadí již druhé jaro? Jak dlouho bude trvat, než krygl trpělivosti přeteče?