Mé pivní anabáze bývají povětšinou ukončeny splněním stanoveného úkolu a dosažením naplánovaného cíle.

Jen zřídkakdy během několika dekád má cesta za pivem skončila neúspěchem.

V osudnou neděli 21. srpna se však stalo, že mi všichni lhali a já sám jsem rozjel sérii nesprávných rozhodnutí.

O den dříve jsem v deštivé Ostravě dumal, zdali mám ještě využít platnosti 14 denní volné jízdenky na vlaky ČD. Věděl jsem, že by to bylo jen na otočku, ale alespoň bych důstojně oslavil završení mého letního průzkumu pivovarů ve středních Čechách.

Napadla mne celkem prozaická cesta do Prahy, odkud bych nejprve vyrazil do Rudné na Parovar a posléze opět vlakem na pivo karlštejnské. Po letitých zkušenostech jsem se rozhodl nejprve do dotyčných podniků zavolat.

Rudná v neděli nefunguje, ale dostal jsem informaci, že její pivo se čepuje v nedaleké obci v Hospodě Na Hájku.

Internet mi při zadaném hesle nic nenašel, tak jsem volal zpět. Bylo mi sděleno, že dotyčná hospoda není v samotné Rudné, nýbrž v nedalekém Červeném Újezdě. Nakonec se mi podařilo získat tel. číslo a do hospody jsem zavolal. Z druhé strany imaginárního drátu mi zodpovědný pracovník vysvětlil, že pohostinství se oficiálně jmenuje U Hamouzů a nachází se vlastně v Chýni („kde je ten kostel“).

V Chýni jsem naposledy byl v roce 1993 a asi o 20 let později jsem místní pivo prodával v Ostravě.

Toho dne bylo v Čechách krásné vycházkové počasí a vlaky Českých Drah jezdily skoro jak měly.

Těsně před mým výstupem z motoráku jsem do Hamouzů ještě jednou zavolal.
Mám vystoupit v Chýni nebo v Chýni-Jih?

Na zastávce Chýně-Jih jsem se setkal s místní mládeží. Hospodu U Hamouzů neznali a doporučili mi pěší přesun do centra Chýně.

Nasadil jsem rychlý pořadový krok. Asi po jednom kilometru zrychleného pochodu mne dojel místní mládežník na kole a zvěstoval mi, že jdu bohužel na opačnou stranu. Že to našel v Mapách CZ. Do mé cílové stanice je to prý asi 3 km.

Nic naplat. Stále jsem měl rezervu něco přes 90 minut. Dám ze dvě piva, nějakou polévku a jdu zpět na nádraží. Postupoval jsem po zvlněné asfaltce, kde občas projel nějaký náklaďák a kde samozřejmě při neděli neprodléval nikdo, koho bych se mohl zeptat zdali jdu správně.

Míjel jsem rozlehlý areál nějakého nejspíš zemědělského podniku, který hlídala smečka hlučných psů, která mne několik set metrů za plotem pronásledovala.

Konečně jsem vstoupil do obce Úhonice a hledal kostel. Po cestě však opět žádný informátor ani žádná hospoda. Až na konci obce, když jsem zjistil, že v okolí kostela se žádná knajpa nenalézá jsem znovu otevřel stránky s informacemi o inkriminované hospodě. Lakonická adresa zněla Chýně-Hájek.

Naštěstí jsem objevil staršího domorodce, který zrovna nasedal do auta. Později jsem si uvědomil, že to vůbec nebylo naštěstí. Místní občan mne opět zklamal, když mi prozradil, že jdu přesně na opačnou stranu a že mám jít na rozcestí směrem na Jeneč.

Jenečská ulice končila na louce vedle vilových novostaveb a na nedaleké výpadovce chyběla jakákoliv orientační cedule. Vyrazil jsem a asi po dalším asi kilometru jsem stanul u rozcestníku, který jedním z ramen ukazoval do nedaleké vsi Ptice.

Kdybych v onen přelomový moment znovu zavolal do hledané hospody, možná by se mi podařilo situaci ještě zvrátit ve vlastní prospěch. Avšak já jsem zatvrdnul. Pomůžu si sám! Překročil jsem tak příslovečný bod nemožnosti návratu.

V Pticích jsem samozřejmě opět nikoho nepotkal a ani jsem nenalezl nějakou tu hospůdku.- Mohl bych se ještě vrátit na železnici a stihnout alespoň ten Karlštejn, ale já chtěl postupovat už jen vpřed.

Silniční cedule mi ukázala, že to mám jen asi 6 km do Unhošti. Vida! Pivovar Dědkův Mlýn. Na základě tel. rozhovoru mají otevřeno. Vzhůru tam!

Cesta po asfaltce nudná, krajina nic moc, výčep při silnici žádný.

Asi za hodinu jsem dorazil do Unhošti. Vidím skupinku lidí. Věřil jsem, že smolné období onoho nešťastného dne už končí.

Bohužel Dědkův Mlýn je vzdálen ještě asi 5 km. To bych dal, ale jsou už 3 hodiny odpoledne a já si musím dát pozor, abych do 19.25 dorazil na pražské Hlavní Nádraží. Navíc část obce, kde se minipivovar v Dědkově Mlýně nalézá se jmenuje Nouzov. Váhám, ale ochotná Unhošťanka mi dává novou naději.

V nepříliš vzdálené hospodě S radostí prý to dědkovo pivo čepují.

I po podrobném popisu trasy jsem se ještě dvakrát ptal. Ale co když mají v Neděli zavřeno nebo otvírají až večer?

První otevřená hospoda, kterou jsem při své anabázi objevil. A to mám ujitých již 18 km! Bohužel. Žádná radost. I tady mi lhali! Dědkovo pivo na čepu není a prý ani nikdy nebylo.

Beru zavděk 10°Úněticemi a odcházím k železniční stanici. Poslední, koho se ptám je česky hovořící mulatka. která mne posílá po široké slepé ulici stále rovně. Na nádraží to nevypadá. Proč by zrovna ona měla mluvit pravdu?

Nakonec dosahuji cíle. Silnice končí náspem nájezdu dálnice. Po polní pěšině se dostávám na most a pak přes svodidlo až k cinkajícím závorám. Zrovna odjíždí vlak do Prahy. Obec, kde se unhošťské nádražíčko nalézá se navíc jmenuje Velké Přítočno.

Jsem unaven a zhrzen lží, kterou mne po celý den zásobovaly osoby, se kterými jsem se setkal. Nechce se mi nečinně sedět při čekání na další vlak, ale nic jiného mi nejspíš nezbývá.

Ještě mne napadá krátká výprava do nedalekého Kladna. Starokladenské, Kročehlavy. Nevěřím však, že bych měl dostatek času. Navíc není jisté, že vlaky budou automaticky jezdit bez většího zpoždění po celý den.

V Praze navštěvuji minibar, kde točí chutné pivo ze Slavičína. Otevřeno od 14.00 do 2.00. Kvalitní truňk, příjemná obsluha.

Zapíjím svůj nepovedený výlet s vědomím, že není každý den dočesná…