Hned úvodem se přiznám, že mou poslední výpravu na černý kontinent nemotivovala přímo snaha o objevení nových pivních značek, nýbrž poměrně přízemnější záměr – navštívit Viktoriiny vodopády v Zambii. Nicméně výlet se bez piva a návštěv svérázných hospod pochopitelně neobešel.

Africký stát Zambie je považován za rozvojovou zemi a to plně právem. Rozvoj je zde možno vidět i pociťovat na každém kroku, většina místního obyvatelstva s tímto fenoménem s menším či větším úspěchem denně zápolí. Fakt, že internetovou rezervaci hotelového pokoje zambijský systém nezaregistroval se dozví zhýčkaný Evropan většinou až přímo na místě po více než patnáctihodinové letecké cestě se třemi přestupy. Rovněž tak zlatá kreditní karta, která bývá v civilizované domovině často předmětem závisti je v Africe pouhým předmětem, který zpravidla v oněch zeměpisných šířkách naprosto neslouží svému původnímu účelu. Hotely jsou v hlavním městě Lusace i v turisticky atraktivním Livingstone drahé a ceny většinou neodpovídají poskytovaným službám. Poměrně běžné jsou problémy s tekoucí vodou (teplota a tlak) s mravenci, pavouky či ještěrkami na pokojích, inzerovaný satelit v bungalowu za 90 USD na noc chytá jen pár místních programů (většinou v jazyce Bemba nebo Lozi)a docela běžně nefunguje ani pokojový telefon. Na druhé straně každý druhý chodec na rušné centrální Cairo Road je oděn do decentního obleku či alespoň do světlé košile s kravatou a naprostá většina městské populace vlastní mobilní telefon. K bankomatům zahraničních bank zřejmě doposud nemají Zambijci tu správnou důvěru, zato před ATM mašinou tuzemského původu (Zaneco) jsou ochotni řadit mnohametrové fronty.

Centrum Lusaky hospodami příliš neoplývá, odbočíte-li však na paralelní ulici Cha-cha-cha (název odvozen od stejnojmenného hnutí za nezávislost země v 60. letech 20.století) máte možnost navštívit hned několik lokálních náleven. Ke vstupu do relativně divoce vyhlížejícího šenku je potřeba špetka odvahy a odhodlání, avšak přestože Evropan vypadá v tomto prostředí na první pohled odlišně a exoticky, zambijští pivaři jakožto i ostatní domorodí obyvatelé jsou většinou přátelští a pobyt v relativně odlišně vyhlížející hospodě je víceméně bezpečný. Nejznámějším zambijským pivem ( a takřka jediným tuzemským výrobkem v hlavním městě) je ležák Mosi. Vyrábí se v lahvích 375 ml ve verzi Lager (4%) a Gold (5%). Z nepříliš bohatého výběru značek jako je Heineken, Castle nebo Windhoek chutná určitě nejlépe. Má slušnou hořkost a při zapíjení ostřejšího jídla z něj dokonce vyleze i nějaká pivní chuť. Výběr jídel v turisticky orientovaných hospodách je poplatný úpadkovému vkusu rozmazlených turistů ze severu. Hamburgery, pizzy, sandwiche nebo kuřecí křidélka. Z místní kuchyně se běžně vyskytuje jen neutrální obilná kaše Ntchima. Dále je skoro nemožné najít v běžné hospodě čepované pivo. Městská doprava v našem slova smyslu v Zambii prakticky nefunguje, proto je nutno využívat služeb předražených taxíků. Díky taxikářům jsem však měl možnost navštívit pohostinská zařízení, které bych sám stoprocentně neobjevil. V těchto příměstských špeluňkách kraluje místní kvašený nápoj hrdě zvaný „Beer“avšak z rozlišujícím označením Chibuku. Mnohé zambijské pivovary se věnují výhradně výrobě onoho moku, který bývá ve vybraných podnicích k dostání v litrových papírových krabicích jako naše trvanlivé mléko.Chibuku se vyrábí z kukuřice a lokální obilniny zvané čirok. Nápoj má barvu bílé kávy, je nakyslý a škrábe z něj v krku. Zpravidla má voltáž něco kolem 6% alkoholu. Některé značky jsou jemnější a chuťově připomínají palmovou mízu, správné Chibuku však musí být brutální, jak většina divoké Afriky. Litr svérázného piva stojí v přepočtu něco kolem 10 Kč, při jeho konzumaci však musí být cizinec opatrný, neboť nedokáže odhadnout jaký vliv bude mít Chibuku na jeho střevní mikroflóru, případně mikrofaunu. Do Čirokového pivka je též možno zazdít třeba štamprli lokální 45% ananasovice, která je v ceně cca 4 Kč podávána balená v malých 60 cl plastových sáčcích. Nakrájená klobása z kozího masa servírovaná s cibulí, chilli omáčkou a citronovou šťávou byla jednou z nejlepších uzenin, kterou jsem měl možnost ochutnat v poslední době. Viktoriiny vodopády jsou krásné, zajímavé je i pravé africké safari. Na konec pobytu však opět docházím k závěru, že nejvděčnější atrakcí bylo opět pivo a hospody. Po dvoutýdenním pobytu odlétám zpět do vlasti. Nezklamali mne ani v letištní restauraci v jihoafrickém Johannesburgu. Na čepu tam mají nefalšovaný jihoafrický Pilsner Urquell.