Nadpis zní jako název známého Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Ze žita se vyrábí pečivo i náhražka kávy. A celkem nedávno se u nás začalo přidávat i do piva.

V žitě se válejí líná prasata a pacifisté tam odhazují své nenáviděné zbraně. Přesto se tato obilovina do piva docela dobře hodí. Poprvé jsem se se žitným pivem setkal zhruba před 10 lety v minipivovaru Titanic. Captain Smith ¨s Rye byl luxusní truňk hnědé barvy s upřímnou takřka slovanskou hořkostí. O pár let později jsem byl zklamán žitňákem od Regenta. Byl kyselý. Mimochodem onen onehdy vrcholně kvalitní pivovar je v současnosti zklamání samo o sobě.

Nejvýraznějším českým žitným pivem je v současnosti černočerný a hořkohořký mok z Parníku zvaný zatím Negr, v blízké budoucnosti bude nejspíš přejmenován na Afroameričana. Kdo však nemá rád v pivu příchuť černé kávy nechť se Negrovi vyhne.

Se žitem experimentoval i Měšťanský pivovar Samson v Českých Budějovicích. Byl to celkem slušný počin. V německé verzi jsem tento menšinový pivní poddruh ochutnal z produkce bavorského závodu Thurn und Taxis. Jejich Roggen však chutnal spíše jako tmavý pšeničňák.

Nedávno k nám do Pivotéky dorazila várka piv z Chýně. Tento jeden z našich prvních minipivovarů jsem osobně navštívil již v září 1993. Tenkrát jsem však trpěl silnou rýmou a trápily mne i jakési střevní potíže. Dnes Chýni průběžně degustuji a jsem s jejími výrobky velice spokojen. Všiml jsem si, že jejich Mlynářská 12° rovněž obsahuje 30% žitného sladu. Tak sem s ní! Lahůdka! Pivo přirozeně pivně hořké se silnou zrnitou příchutí. Tak si (zřejmě naivně) představuji historické předchůdce našich současných poctivých piv. Barva překvapivě světlá, jemně zakalená s medovým nádechem. Vyzývavá vůně a krásné obilné doznívání lemované odkazem na jakostní chmel. Přitom obsah alkoholu jen něco lehce nad 4%.

Věřím, že žito se v našem alternativním pivovarnictví chytne a na trh přijdou i další chutné produkty jako je chýňská Mlynářská 12°.