Je to prostá fyziologická potřeba, která se v různých frekvencích dostavuje i při popíjení piva.

Někdo se chlubí, jak zdravé má ledviny, když si neodskočí ani po šestém pivu. Jiný demonstruje svůj skvělý zdravotní stav, když si onen orgán pročišťuje každých 15 minut.

Pravda je samozřejmě někde uprostřed. Nicméně je samotné pivo pro ledviny zdravé a když to pivař nepřežene, může se úspěšně vyhýbat urologům a nefrologům minimálně do pozdního stáří.

Pivo řídí náš pitný režim i pravidelné vyměšování. Někdy se však ocitneme mimo hospodu a na cestě do té druhé nebo nedej bože domů nás postihne chcaní. Někdy se jedná o to hlavní (viz můj příspěvek před několika lety), jindy může jít jen o močení doplňující. Je třeba hledat vhodný prostor. Podotýkám, že zde mají větší výhodu muži. Kdysi ve městech (i v Ostravě) bývaly veřejné toalety skoro na každém druhém rohu. Během vytváření naší demokratické a tržní společnosti většina těchto prospěšných stánků bez náhrady zmizela. Některé byly úplně srovnány, jiné se dokonce změnily na výčepy, čímž vlastně jejich původní účel zůstal zachován, navíc ještě obohacen o prodej urologického lektvaru.

Dnešní hospodské toalety se s těmi předrevolučními nedají srovnávat. Přestože většina hygienických a ochranářských norem byla zejména v 90. letech nepřístojně zelastizována, na stavbu záchodů a jejich údržbu jsou hygienici pedanti. V ostravské kultovní pivnici U Radů (pro mne spíše U Rady) kdysi na pánských pisoárech ze stropu rostly krápníky. Stěny počmárané nemravnými grafity a sděleními nešťastných záklaďáků, kolik jim ještě zbývá dnů do konce vojenské služby a sliznice dráždící intenzivní zápach čpavku. Dnes by se tam dalo jíst z podlahy (osobně bych to ale nezkoušel).

Přestože je v dnešní idylické době močení na hospodských pisoárech radostí, mne docela nedávno začala lákat k těmto účelům příroda. Je jasné, že i kdysi byl pivař v exteriéru někdy nucen improvizovat (v roce 1984 mi byla hlídkou VB udělena pokuta 50 Kčs za nečištění města), dnes však močení v terénu přímo vyhledávám. Na venkově, na louce i v lese je to poměrně jasné a logické. Ovšem v současnosti mne lákají i městské parky s hustými keři a vzrostlými stromy. Tam rád dopřeji úlevy svému močovému měchýři a ledvinám, vstříc zeleni a koloběhu nejmocnějšího Všehomíra. Tam si ještě dopřávám dočasného zdraví, kdy podle slušného tlaku proudu usuzuji, že prostata ještě funguje a též pocitu zbývající svobody, kdy se cítím alespoň chvíli volný a možná tím i trochu porušuji nějakou nesmyslnou a omezující městskou vyhlášku, která je v přímém rozporu z Listinou základních lidských práv a svobod. Je třeba si užít každé příjemné chvíle, než nastoupí pálení močové trubice a inkontinence.

Pivo nám – osvíceným, kteří se stále nepřestali radovat z maličkostí přináší tak dvojí potěšení. Když jde dovnitř i ven….