Tak již jsem konečně doma a dávám dohromady zážitky ze své pivní mise, abych o nich mohl podat subjektivní zprávu.

Poprvé jsem na pivo do UK přijel v říjnu roku 1997. Použili jsme tenkrát s pivními kolegy autobusovou dopravu.

Cesta do Francie byla celkem plynulá a pohodlná. Problém nastal na trajektovém stanovišti v Calais.

V oné době české cikánské rodiny masově emigrovali do GB. Jelikož jsme už tenkrát měli s onou zemí bezvízový styk a naše romská populace vlastnila českém cestovní pasy, vznikl problém. Na hranicích jsme tenkrát strávili asi 10 hodin. V okolí však naštěstí bylo funkční WC s tekoucí vodou a také nonstop obchod, kde jsem si kupoval francouzský pivní speciál Pelforth.

Tenkrát jsme cestovali di do Brockenhurstu, další dvě výpravy již měly cíl v Southamptonu.

Z Prahy jsme přiletěli asi o půl páté odpoledne místního času na trochu odlehlé letřiště Luton a ubytovali se v levném, avšak dosti vlhkém hotelu Stuart. Jen jsem odložil zavazadla a vyrazil ven.

Městečko Luton na mne zvlášť dobrý dojem neudělalo. Připadal jsem si spíše jako někde v Indi. Doslova Babylon národů. Karibští rastamani, arabi, peršané, Indové, Poláci a také jsem potkal pár Angličanů, kteří však byli vesměs opilí nebo sjetí.

Dlouho jsem neviděl normální britskou hospodu. Nakonec jsem skončil v lokální nálevně Red Lion. Na čepu dva funkční „kyje“ (ruční pumpy), z jednoho tekl Ale z mně dobře známého pivovárku Ringwood.

Pivečko suché, příjemně nachmelené snad trochu s příchutí máty. Samozřejmě podávané v příjemné tradiční teplotě kolem 15°C. Pravé britské „Real Ale“ však má přesně takové být.

Bitter od Sharp´s byl načervenalé barvy a bohužel už takový výrazný nebyl.

Toho večera jsem si ještě zavzpomínal na svůj sezónní pobyt ve státě Main pomocí amerického ejlíku z pivovaru Shipyard. Ochutnal jsem také nový britský ležák Alchemist z pivovaru Tring. Bylo zajímavé, že podobně jako britské ejly musel ve sklenici trochu zteplat, aby se zvýraznila jeho celkem zajímavá chuť.

Druhého dne jsme již stanuli tváří tvář našemu průvodci Markovi. Ten se rozhodl celkem rozumně neplýtvat vzácným časem a hned nás vzal do své oblíbené pivnice Witch´s Brew.

Asi si nelze představit britštější pivo. Starší zkušený výčepní je naléval přímo ze sudu samospádem.

Nejprve jsem si dal pintu svého oblíbeného Summer Lighting. Skvělé. UK je můj druhý alternativní domov.

Wicked Wolf byl rovněž chutný, navíc jsem v něm cítil lehoučký nádech jalovce.

Na rozdíl od průvodce Marka jsem vynechal pivko medové. Jen jsem okusil. Zajímavé. Vlažný medový svrchňák nebyl skoro vůbec sladký.

Velice mile mne překvapil ejlík Perridge. Krásně nahořklý s vyrovnaným poměrem sladové a chmelové složky. Když jsem ochutnal o něco méně výrazné pivo Ho-huM od Bowmana, ještě jsem se k Perridge vrátil.

Toho večera jsem usínal příjemně vyčerpán s očekáváním, co přinese následující den.