Před příjezdem do Barcelony jsem měl poměrně jednoduchý plán. Nenajdu-li na internetu nějaké místní minipivovary, budu se věnovat návštěvám lokálních hospod a konzumaci obligátních španělských piv a vyhlášených chuťovek (tapas).

Avšak člověk míní a doba mění. Bokem hlavní třídy La Rambla jsem marně hledal pár svých oblíbených hospůdek. Během zhruba 10 let mé nepřítomnosti je nahradily krámky se suvenýry a jiné turistické pasti. Krčmy zdrahly, byly plné turistů a povětšinou čepovaly globální značky španělského původu jako San Miguel, Cruzcampo nebo Estrella Damm. V malé vegeteriánské restauraci jsem objevil pípu s barcelonským pivem Moritz. Příjemné osvěžení z pivovaru, který vznikl již v roce 1856. Jinak ale nic zvláštního. To si raději dám Moritz z Olomouce. Ve vegetariánské žrádelně jsem však objevil i exotické lahváče. Byl to jen důkaz toho, že i Španělsko má svoji undergroundovou minipivovarskou scénu. Majitel podniku, nejspíš původem Ital, byl sám pivař a o každém pivu něco zajímavého věděl.Nejprve jsem otestoval gotický ejl z lokálního minipivovaru Barcino. 5,2% alkoholu, silná chmelová příchuť. Na jižní kraje velice dobré. Hodlal jsem přejít na pšenici. Avšak název „de trigo“ byl poněkud zavádějící. Almogaver Blat byl vyroben ze sladu ječného a 20% v něm tvořil oves. O pšenici jsem se na etiketě nic nedočetl. Ještě zajímavější bylo pivo Antara z Valencie. Do sladu byla údajně přidána xufa, česky zelenošáchor jedlý. Tato plodina se pěstovala v severní Africe již zhruba před 4000 lety. Je to zdravá obilnina plná vlákniny, která chutná jako mandle. Černou scénu španělského piva zastupoval stout Black Feet s 6% alkoholu.

Chuť minipivovarských produktů jsem poměrně úspěšně spláchl mexickou břečkou Modelo, které jsem si objednal spíše z nostalgie v nedalekém baru. Chtělo to něco zobnout. Španělské hospody jsou proslulé pivními a vinnými chuťovkami, kterým se říká tapas (v překladu víka nebo pokličky). Jsou jich desítky druhů a jedno je lepší než druhé (druhé lepší než třetí atd.). V nepříliš levné, leč útulné restauraci jsem si objednal studenou zeleninovou polévku Gaspacho a ančovičkový salát. Posléze jsem se ještě dosytil osmaženými bramborami (patatas fritas) s ostrým salámem chorizo a červeným vínem. Na závěr jsem si ještě dal smažené calmari. Ještěže umím španělsky a neobjednal jsem si „riňones“ – ledvinky, které celý život nesnáším. Vydatnou svačinu jsem opět zapil lokálním ležákem Moritz.

Pro příště vím, že za lokálními hospůdkami je třeba vzdálit se z centra.