Móda barevných piv stále trvá. Vedle svatopatrického zeleného a komerčně úspěšného piva se zlatými šupinami se u nás vaří též sladovo-chmelový produkt barvy červené.

Po dlouholetém bolševickém teroru v naší zemi nemám k této barvě přílišnou důvěru.

Dávám přednost kuřecímu masu, bílému vínu a závidím našemu ministrovi zahraničí modrou krev. Červenému pivu jsem se však nikdy zvlášť nebránil. Pátrám-li ve své pivní historii, nejvíce mne v příslušném odstínu zaujal Red Devil z Britské Kolumbie a Červený Král z Vratislavic. Myslím, že jsem pil i průmyslový ležák Red Erik, který se zřejmě vaří v Dánsku a připomíná Vikinga Erika Rudého, který údajně připlul z Evropy do Ameriky pěkných pár set let před Kryštofem Kolumbem. Když jsem se dozvěděl, že můj regionální pivovar Ostravar uvaří při příležitosti festivalu Colors of Ostrava várku červeného piva, zbystřil jsem smysly. Osobně se oné mediálně profláknuté akci od jejího prvního ročníku úspěšně vyhýbám. Několikadenní slepenec multižánrových produkcí mnohdy bizarních hudebních těles do kterého se z městské pokladny investuje stále více peněz a který je provozován pod taktovkou filiálek nadnárodních pivovarských koncernů (alternativní pivní značku na akci nenajdete)vidět ani slyšet nemusím, proto inkriminovaný prostředek července povětšinou trávím na poklidném venkově. Festivalové pivo se však dá naštěstí ochutnat i v běžné hospodské realitě. Byl jsem zvědav jak se můj takřka sousedský pivovar (bydlím zhruba 1 km od podniku)po rozpačitém Bazalu a poměrně zdařilém speciálu 115°popere s produktem nepříliš tradičního zabarvení.

Pro hodnocení barvy Ostravaru Red je důležité světlo. Přítmí výčepu v kombinaci s přírodní středojasnou iluminací vytváří dojem ušlechtilé, poněkud tlumené granátové červeně (mám na mysli český polodrahokam, nikoliv zákeřnou zbraň). Za přímého slunečního svitu nebo při intenzivním osvětlení má však nápoj křiklavý odstín rybízového moštu. Nutno říci že subjektivní vnímání barvy Redu je při dotyčné degustaci tím nejpříjemnějším. Dále už to nestojí za nic. Red je údajně jedenáctka s 4,9% alkoholu při jehož výrobě se používá mimo jiné též extrakt z mrkve (to by vysvětlovalo tu jasně červenou barvu). Vůni bych se neostýchal nazvat pachem a kdybych chtěl být ještě naturálnější použil bych slangový úzus „grcka“. Nechci urážet výrobce ani konzumenty červeného Ostravaru, avšak opravdu mám při přičichnutí k půllitru asociace blízkého výskytu žaludečních šťáv. Samotné pití pak již probíhá za vtíravého přání, aby byl už půllitr vyprázdněný a došlo tak na spravení chuti nějakým neexperimentálním truňkem. Je mi to líto, avšak letos šlápl Ostravar se svým červeným speciálem do krmného mláta. Škodolibě mi však není líto návštěvníků Colors of Ostrava, kteří zřejmě v areálu Dolních Vítkovic nebudou mít na výběr.

Jiný sezónní speciál vyrobil k tajnosnubnému svátku svatého Jana pivovar ve Velkém Březně. Dnes mi bohužel monstrózní plastová PET láhev z Březňákem snad natrvalo překryla vyzývavou a žízeň evokující podobiznu Viktora Cibicha, přesto jsem se odhodlal Svatojánskou 13°ochutnat. Bohužel jsem ze zdravotních důvodů musel odmítnout přímé pozvání firmy Heineken, avšak v Ostravě jsem narazil hned na dvě provozovny, který onen speciál za slušnou cenu (cca 28 Kč) nabízely. Relativně dost času jsem věnoval hodnocení barvy. Zkoušel jsem svépomocně různé světelné podmínky (slunečný jas, pološero, stín, umělé osvětlení) ve kterých Svatojánská 13°docela uspěla. Barvu bych definoval jako rubínovou s nádechem okru. Na rozdíl od Ostravaru Red velkobřezenské celkem příjemně (i když poněkud nevýrazně) vonělo a mělo i kvalitní konzistenci a docela pěknou pěnu. Chuť byla plná, nevtíravá, sametově hladká, neupoutala mne žádná mimořádná hořkost ani za zmínku stojící doznívání. Při druhém půllitru jsem ucítil náznak chuti bylinek. Lékořice? Máta? Šalvěj? Je to zajisté tajemství výroby, tak jsem mohl pouze hádat. Na propagačním letáčku jsem se mimo jiné dozvěděl, že chuť dělá zajímavou i rozdíl mezi zdánlivým a dosažitelným stupněm prokvašení a nezkvasitelnými složkami surovin. Vida co musí dnes Heineken vymýšlet, aby se udržel na sofistikovaném českém pivním trhu! Že už dnes ani Holanďané nerespektují Reinheinsgebot s roku 1516 dokazuje seznam surovin mezi nimiž nechybí cukr, chmelové produkty nebo rostlinný extrakt.

Nic naplat. My konzervativci, kteří byli odkojeni pivem hnědozlatavým či maximálně černým v současnosti nemůžeme bránit pokroku ve kterém nám náš oblíbený mok počíná hrát všemi barvami. Nebraňme se barevnosti! Kdy už k nám dorazí pivo s extraktem skalice modré? Závěrem jeden dotěrný dotaz. Myslíte si, že tzv.bílé pšeničné pivo (weissbier) je skutečně barvy bílé (stejně jako bílé víno je de facto žluté)? Nestálo by za pokus s tím něco udělat?