Po příjemně strávených a propivařených šesti dnech přišel čas návratu na „starý kontinent“.

Při pěkném počasí, ideální teplotě, vlhkosti, rychlosti větru a rosném bodě by člověk nic dramatičtějšího neočekával. O lehké drama se však postarala opět britská doprava.

V autobusu ze Southamptonu do Londýna mi šoférka před odjezdem udělala krátkou bezpečnostní přednášku o možnosti těžkých následků v případě potenciální havárie, když zjistila, že nemám předpisově upevněný bezpečnostní pás.

Byla to vůbec přísná žena. Nesnášela ve svém autobuse reprodukovanou hudbu, dokonce ani hlasitější telefonické hovory.

Vypadalo to, že na autobusové stanoviště Victoria dorazíme podle plánu a budeme mít zhruba 50 minut na nalezení příslušného přípoje. Zradila nás však londýnská dopravní situace.

Po dlouhých stáních a kličkování ulicemi jsme dorazili do cíle o více než 35 minut později. Autobusové stanoviště Victoria je celkem velké a mi trvalo asi 20 minut, než jsem zjistil, že náš přípoj je provozován jinou dopravní společností, jejíž stanice jsou umístěny mimo areál dotyčného autobusáku.

Měli jsme tudíž do dalšího spoje, na něž nám naštěstí platily jízdenky asi dalších 50 minut čas, tak jsme se osvěžili v blízkém pubu britským ejlíkem ze cca 6 liber.

Řidič dalšího autobusu sice na stanici bez jakékoliv informace a vysvětlení dorazil asi o 20 minut později, ale na rozdíl od naší minulé šoférky byl naprosto v pohodě. Pocházel nejspíš odněkud z Karibiku. Neřešil bezpečnostní pásy, sám měl puštěné rádio a při jízdě si zpíval. Dokonce byl schopen nonverbálně a pantomimicky komunikovat se starší italskou cestující, která neuměla nejspíš ani slovo anglicky.

V Lutonu naštěstí hotel Thistle Express nebyl opuštěný objekt, jak jsem se původně obával, ale poskytoval ubytovací služby v patře.

Po ubytování zamířily mé kroky hned do místního Wetherspoonu, kde jsem během večera ochutnal pár ejlů jako Timothy Taylor, Ruddles nebo rozverné Hullabaloo!

So long, England!

Have a nice beer!