BU BU BU

Ne. Nechci nikoho strašit a tím suplovat naše oficiální a pravdivá média, která se nás konstantně snaží děsit Covidem 19, Ruskem, zimou, létem nebo inflací.

Když jsem se rozhodl cestovat na Zanzibar, prohlédl jsem si mapu a na západní straně ostrova jsem našel město, které se jmenuje právě Bububu.

Rozhodl jsem se, že toto místo určitě navštívím.

Když jsem našemu masajskému průvodci Honzovi Novákovi prozradil naše přání jet do Bububu, moc to nechápal.

Honza nevypadá jako muslim. Nosí čepici s barvami ostrova Jamaica a prý pije i pivo. I podle výběru hudby jsem usoudil, že se hlásí spíše k rastafariánům. Avšak nerozuměl, proč chceme navštívit zrovna toto tuctové městečko. V okolí jsou pláže, ale ty se nalézají kolem Uroa také . Nakonec navrhnul, abychom cestu do Bububu spojili s návštěvou jeskyně.

Původním mým záměrem bylo natočení krátkého videoklipu před cedulí na kraji obce. Možná by nakonec stačila i prostá digitální fotografie.

Žádnou informační ceduli jsme však nenašli a ocitli se přímo v rušném městě s hektickou dopravou. Dostali jsme se opět do lokální zácpy.

Když není cedule, musíme najít Bububu někde na budovách, benzinkách nebo tak něco. V protisměru jezdily autobusy s Bububu jako s cílovou stanicí. Byla to hra rychlosti reakce a postřehu, přesto jsme pár akčních fotek nakonec udělali.

Kolega objevil v Bububu policejní stanici. Avšak byl zde problém. V Tanzanii je zakázáno fotografovat policisty a hlavně jejich sídla. Snad to má něco společného s utajením.

V roce 2010 jsem si v hlavním městě Zambie Lusace pořídil snímek vojenského letadla před jednou z chátrajících budov. Asi po roce jsem zaregistroval v našich sdělovacích prostředcích mezinárodní aféru, kdy v oné zemi zadrželi dva Čechy, kteří fotili tutéž budovu, která se ukázala býti Ministerstvem Obrany Republiky Zambie. Zvídavým turistům hrozilo za špionáž 15 let vězení, nakonec však strávili jen asi měsíc v izolaci v místním hotelu, než byli s pomocí českého konzula dopraveni zpět do vlasti.

Ne! Já se u policejní stanice Republiky Tanzanie fotit nebudu!

Naštěstí o pár desítek metrů dál jsme u cesty objevili velkou informační ceduli BUBUBU POLICE, na kterou se již restrikční zákazy nevztahovaly.

Při komunikaci s našimi průvodci jsem si všiml, že ačkoliv se v Tanzanii užívá angličtina vedle svahilštiny jako druhý úřední jazyk a je vyučovaná i v základních školách, někdy místní občané těžce chápou trochu rozvinutější věty. Zejména však ujetá přání zmlsaných turistů jako je cesta do Bububu.

Inzerovaná jeskyně nebyla jeskyní v pravém slova smyslu. Vlastně nebyla jeskyní vůbec. Jednalo se o pozůstatky někdejšího sultánského paláce, který v roce 1899 vyhořel.

Zůstaly zbytky bazénů, relaxačních prostor, masážních salonů a hlavně kamenná WC, která při každodenním čistění spoléhala na neměnné přírodní zákony mořského přílivu a odlivu.

Mimochodem sladká pitná i užitková voda musela být čerpána z vnitrozemí na vzdálenost 4 km.

Ještě jsme si prohlédli místní řemeslnou loděnici a pak už nás čekala cesta zpět do rezortu.

Byl čas balit, rozloučit se s místními bary a vyrazit na zpáteční cestu.

Na zanzibarském, mimochodem velice moderním letišti jsme našli ve 4 hodiny ráno otevřený bar s točeným pivem. Vedle Kilimanjara tam teklo i místní pivo Zanzibeer. Jednalo se o první tanzanský řemeslný minipivovar! Takže nakonec se nám i přes ignoraci a sýčkování místních, a to i českých průvodců podařilo splnit svou hlavní misi!

Zanzibeer bylo cítit po kvasnicích, možná špetka diacetylu a samozřejmě bylo opět sladké. Nějaký evropský sládek by měl zdejší pivovarníky naučit pořádně chmelit.

Cesta byla dlouhá, ale nakonec úspěšná. Avšak jen do Prahy.

V Praze na hlavním nádraží jsme se v šoku dozvěděli, že na noční spoje do Ostravy už není volné ani jedno místo.

Kdysi bych normálně koupil jízdenku a cestu bych strávil střídavě na chodbičce a v jídelním voze. Pokrok se však nedá zastavit. I když je na úkor cestující veřejnosti.

Chtělo to rychle řešit vzniklou situaci a to nejlépe u piva. V Potrefené huse točili jen Smíchov, ale ten mi po mých zanzibarských pivních zkušenostech chutnal enormně hořce.

Nakonec jsem si online zakoupil poslední možnou jízdenku na autobus s odjezdem v 0.30, který naštěstí dorazil do mého rodného města včas.

V Praze 12.8. probíhala jako každoročně okázalá demonstrace homosexuálů, kteří snad skoupili všechny jízdenky na vlak.

Hakuna Matata!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuálně a jeho autorem je Jarosek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “BU BU BU

  1. Co se tyce vlaku, je dobre i ho peclive zahrnout do planovani cesty, zvlaste kdyz posledni jede nekdy po desate vecer a ma jen dva vozy k sezeni (zbytek luzka), pricemz mozna oba letadloveho typu. Tam by se v ulicce stalo tezko:-) Restauracni vuz v nocim vlaku neni. Trochu se divim, ze jste ochoten pripadne stravit v noci ctyri hodiny stanim v chodbicce, kdyz do lze snadno koupit listek dopredu i s mistenkou zdarma pres mobil, navic mnohdy za zvyhodnenou cenu. Ono pro me je vubec zahada, ze jeste dnes spousta lidi malem o mistenkach ve vlaku ani nevi, ackoliv je to institut zavedeny aspon sto let. A stejne se pokazde divi, ze misto je rezervovano.

    • Při plánování zpáteční cesty z daleké Afriky jsem nečekal, že bude problém dostat se do cílové stanice posledních cca 400 km. Kdysi to bylo na železnici jednodušší. Nočních vlaků bylo více a dalo se v nich cestovat i bez místenky. V nejhorším bylo možno si koupit jízdenku do 1. třídy.
      Příště si naplánuji ještě další dva dny pivních výletů po Čechách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>