Indické velkoměsto Bombay změnilo v roce 1994 svůj název na Mumbai. Kdo ví proč.
Mumbai, kterou jsem navštívil před Vánocemi 2000 mi připomínala chaotické a špinavé mraveniště.V luxusním hotelu Taj Mahal může průměrný Ind strávit jednu nebo dvě noci za své celoživotní úspory. Naštěstí i tam se nacházely četné hospody.
Vlezl jsem do rozlehlého šantánu, kde sedělo určitě několik set hostů. Potěšilo mne, že dotyčná knajpa nabízela točené pivo. London Pilsner však nebyl nic moc, tak jsem začal experimentovat se silnými a robustními (0,66 l) lahváči. V jednom jsem dokonce objevil mou oblíbenou „hlínu“ (jedná se o vjem chuťový, nikoliv vizuální). K chuti přišlo i pikantní kuře a já si za dobré peníze užíval jedinečné atmosféry. Indové dosti chlastají. Vedle piva šly nejvíce na odbyt láhve z lokální whisky. Lihovina se neprodávala po štamprlích, nýbrž rovnou po flaškách. Hinduismus zřejmě alkoholu přeje. Po návratu na loď, kdy mé vnímání nebylo po vypitém množství piv nikterak narušeno mne však zradil motorický systém a já jsem nebyl schopen se sám postavit z podlahy.
Na dolním konci porubské Hlavní třídy (kdysi Leninka) však stojí nepřekřtěná Bombay stále. Již po mnoho let tam mají na čepu Budvar. Tak jsem tam na jedno zaskočil. Překvapilo mne však, že normální Budvar z píp momentálně zmizel. Točili jenom jeho novou hořkou verzi 33 a to i ve formě 10°. Můj chuťový zážitek byl podobný jako s 11°.. V pozadí stále charakteristická budějovická příchuť, v hlavním plánu však stále u tohoto druhu překvapující hořkost. Zajímavé, leč nabízí se logická otázka: Nehodlá náš jediný pivovarský národní podnik radikálně změnit zavedený styl a upravit u své vlajkové lodi hořkost? Logičtější se mi zdá, že se jedná jen o rozšíření sortimentu a klasický Budvárek zůstane zachován.
Proč ale v Bombaji byly na čepu pouze jeho hořčejší verze?
Z Bombaje je Mumbaí a z Madrasu Chennai atd. Prý si to prosadili Indové, aby byly oslabeny vazby na britskou koloniální éru.
Stejně tak byla i Kambodža Kampučie a Barma je Myanmar. A po roce 1990 je každá největší ulice ve většině českých měst Masarykova.
V devadesátých letech jsem s Budvarem neměl problém, myslím s jeho chutí.
Bolehlav může mít člověk i po jiném alkoholickém nápoji, pokud to přežene.
Po roce 2000 už jsem Budvar prakticky nepil, protože jsem naprosto podlehl chuti Chodovaru a tak jsem nechodil jinam než do baru na Albertově.
Pak, v létě 2008, zřejmě po výplatě, dal jsem v Tescu do nákupního vozíku 2 pětilitrové soudky ležáku Budvaru. Nevím, co mě to napadlo, ani nebyl v akci, tolik let jsem ho nepil a najednou jsem koupil 2 soudky. Asi mozek v těch vedrech nesloužil na 100%.
Hned po prvním napití jsem věděl, kde skončí obsah těchto soudků – v odpadním potrubí.
To byla moje epizoda s Budvarem před dvanácti lety a ani dnes nejsem schopen vypít toho víc jak 2 decky.
Budvaru se v roce 2019 dařilo. Mohl za to hlavně vývoz do zahraničí (70% produkce) a právě tahle hořká novinka Budvar 33, kterého prodali o 30% více, než se očekávalo. Moje zkušenost je taková, že v restauracích a hospodách Budvar čepují zaměstnanci neradi. Určitě nejsem sám, kdo od číšnice x krát slyšel větu: „Budvar strašně pění!“
Budějovickou „33″ jsem pil lahvovou a z plechu. Nevím, jak moc pění čepovaná verze. Chtělo by to rozšířit sortiment piva v běžných slezských restauracích, tak snad už „tolik pěnit“ nebude.
Budvar jsem v hospodě čepoval jen jednou a opravdu hodně pěnil. Většinou si však lidé stěžují, že po něm bolí hlava.
Jednou v noci (cca 02:00 hod.) v jednom havířovském baru jsme vzbudili tvrdě spící číšnici s žádostí o dva Budvary. Po obligátním „Budvar strašně pění.“ a našem ujištění, že nám to nevadí, se ospalá nasraně odebrala k výčepu. Nadávky, které si tenkrát brblala pod vousy, mi dodnes zní v uších
: Zm..i, vykur….i, poje…ci, čur..i. 
Budvar opravdu pění. Ale kdo měl tenkrát pořád chlemtat ten poje…ý Radegast? To raději budějovické s flusancem od unavené, nevyspalé, ze sna vytržené Xantippy. 