Pokračuji ve svém pivním průzkumu Polabí. Opět se motám kolem Nymburku a zajíždím do obce Podmoky.

Tam se má nalézat minipivovar Smíšek. S panem stejnojmenným inženýrem se domlouvám už pár týdnů dopředu. V dobu mého příjezdu se zrovna vrátil z dovolené.

V Podmokách nenalézám nic zajímavého. Autobus zastavuje poblíž Obecního úřadu a já se nechám telefonicky navigovat.

Ocitám se na zvlněném kuse malé louky kterou projíždí statná dáma se sekačkou.

Inženýr Smíšek je v pracovním oděvu a spolu s jedním starším pomocníkem (později zjišťuji, že jde o Ukrajince) staví nový plot. Zběžně mne uvítá a jde natočit desítku. Ta v letním počasí docela přijde k chuti. Na „zahrádce“ stojí jenom jeden stůl se třemi židlemi. Naštěstí neprší.

Pivo dobré, tak vzápětí žádám o nové. Pan majitel a nejspíš i sládek v jedné osobě se ptá, jestli zůstanu u 10°nebo má přerazit na 12°. Vybírám si druhou možnost.

Po dalších cca 10 minutách si ing. Smíšek dává chvíli pauzu a snaží se na pivo pozvat i trávu sekající ženu.

„Nechci“, odmítá pozvaná osoba,“já pivo nepiju. V životě jsem ho nepila…“

“ A to je přitom výčepní z naší hospody“, podotýká pivovarník z despektem.

Vrací se ke své manuální práci a neustále svého komplice poučuje. Všímám si, že mluví obstojně rusky. A ovládá i některé technické výrazy z oboru stavebnictví.

Dvanáctečka je slušně hořká a dalo by se u ní i posedět. Ale musím dál. Na závěr se ještě pana Smíška ptám, jak se daří jeho pivu. Začal prý nějak s počátkem covidové sezóny. Místní krčma prý čas od času od něj pivo odebere, místní slimpači však stále dávají přednost jinak nepitelnému Kozlu. Běžná situace, která se celostátně zlepšuje jen velmi pozvolna.

Nechám si ještě natočit petku a loučím se. S pivem Smíšek bych se ještě rád setkal, ale do bizarní vesnice, kde výčepní nikdy nepila pivo kvůli tomu nepojedu.

Za pár minut mne již autobus unáší smět Všejany.