Zamyslel jsem se nad tim v Belehrade, ale zda se mi, ze problem bude temer globalni.

V belehradske ochutnavkove pivnici Samo Pivo je 21 kohoutu s nejruznejsimi druhy piva. Diky tomuto podniku jsem se seznamil duverneji se srbskou alternativni pivni scenou, jak uz jsem ostatne tady nekolikrat psal.

Vcera jsem jako obvykle sedel u baru. Kdyz jsem prisel, vycepni mne zaregistroval hned a vzapeti jsem dostal sve prvni pivo. Byla to pouha tretinka a navic jsem mel zizen, takze jsem se svym berlinskym bilym byl brzy hotov. Na druhy kousek jsem vsak jiz musel cekat. Za vycepnim pultem pobihal samotny vycepni a jeste jedna barmanka, v celem lokale byl obsazeny snad jen jediny stul, presto si mne asi deset minut nikdo nevsimal. Barmanka pul metru ode mne lestila pipu, ale ani se na mne a hlavne na mou vycitave prazdnou sklenici nepodivala. Pak neco resila se svym notebookem. Napilno mel i jeji kolega, ktery delal vsechno jine, nez aby se mne zeptal jake pivo si chci objednat. V santanu hrala hlasita reprodukovana avantgardni hudba, takze jsem sve zamyslene verbalni zadosti zmenil na za normalnich okolnosti dosti viditelne posunky. I tak to vsak dosti dlouho trvalo nez jsem sve pivo dostal. Podobne jsem se musel dozadovat i dalsiho skopku. Za hodinu a 45 minut jsem pri intenzite tamni obsluhy byl schopny vypit ctyri mala piva a nednoho pullitroveho lahvace. V osmbesatych letech U Tygra bych za takovou dobu jiz nejspis lezel pod stolem.

Dnes se situace opakovala v Novem Sadu. Pekna pivovarska hospoda Camel, vlastni pivo, prvni jsem mel behem dvaceti vterin, na dalsi jsem zase zbytecne deset minut cekal. Vrchni chodil kolem a cistil popelniky, i kdyz jsem snad nebyl v jeho rajonu ani ho nenapadlo se mne zeptat, zdali si dam dalsi. Ignorovala mne i servirka, ktera mi prinesla prvni pivo. Mel jsem pocit, ze jsem neviditelny. Kdyz jsem se konecne dockal, prestoze jsem si objednal pivo polotmave [amber], donesla mi opet cerne.

Co se deje na Balkane, stava se nezridka i v nasich zemepisnych delkach a sirkach. Asi se nevrati doba Rakouska-Uherska nebo Prvni republiky, kdy usluzny ci naopak grobiansky, nicmene zpravidla plne profesionalni senkyr si hosta vazil a pece o nej byla vizitkou jeho remeslne hrdosti. Zehrali jsme na socialisticke pohostinstvi a na casty nezajem personalu o klienty, psali jsme stiznosti do Knihy prani a stiznosti a verili, ze s padem bolsevickeho systemu se zmeni i hospodske interpersonalni vztahy. Bohuzel, obsluha a celkovy pristup dnesnich hostinskych je casto jeste na horsi urovni nez pred 30 lety. Nezajem, spatna pece o pivo, arogance, zlodejna. To, co jsme si mysleli, ze se vymyti samo, pretrvava. Asi je to v lidech. Netesi mne narikat a kritizovat, chtel bych videt pozitivni priklady, nanestesti jich neni prilis mnoho.

Vedle piva dela atmosferu v hospode i obsluha, takze se urcite k tomuto tematu opet brzy vratim.