Do Prahy se vždycky těším. Navíc v nedávné době tam otevřeli hned tři minipivovary..jpg)
Neztrácel jsem vůbec čas. Z vlaku jsem vystoupil hned v Holešovicích na nádraží Franze Kafky (lépe už tuto ponurou stanici pojmenovat nemohli) a hledal spoj do pivovárku Marína. Holešovice se proměnily z přístavní periférie v libáckou čtvrť kde zbohatlíci kupují nadrozměrné byty za těžké miliony. Autobus mne vyhodil přímo na zastávce Jankovcova. Odtamtud to však bylo k pivovarské hospody ještě dobrých (možná i lepších) 1000 metrů. Marína je již zvenčí honosný podnik. Navíc leží skoro přímo v říčním přístavu, což ve mne vyvolalo vzpomínky na mou dvacetiletou lodní kariéru. Míjel jsem hospůdku s únětickou desítkou, nebyl však čas se zdržovat. Navíc žízeň úspěšně zrála.
Holešovická Marína má kapacitu snad 1000 míst. K velkému objektu ještě patří rozměrná zahrádka s výhledem na Vltavu. Přišel jsem krátce po otvíračce, takže hospodský ruch se teprve probouzel. Hned u vchodu seděla recepční. Čekal jsem, že budu uveden ke stolu, ale nakonec jsem výběr mohl uskutečnit osobně. První hosté seděli nejspíš venku a já byl v obrovském a členitém lokále sám. Kolem mne neustále pobíhalo asi pět číšníků a servírek. Přístavní desítka byla hutná a chuťově širokospektrální – od nasládlosti po hořkost. Dvanáctka se tvářila jako její vylepšená verze. Tmavé pivo bylo k mé radosti spíše hořčí (suché) s výraznými kávovými tóny. Na závěr testování jsem si objednal 15°IPA z Břevnova. Slušný truňk, ovšem osobně bych však dal přednost Imperial pilsneru.
Z metra jsem vystoupil na stanici Prosek. Věděl jsem, že se tam má nacházet další nový minipivovar. Hledal jsem Klíčovskou ulici a ptal se lidí. Bohužel mi nikdo neporadil. Mezi spoji jsem nalezl autobus č. 183, který jel do Hostivaře. Rozhodl jsem se, že tudíž okusím nejdříve pivo Hostivar. Půlhodinová jízda nebyla v 35° horku vůbec příjemným zážitkem. Jako osoba neznalá městské autobusové dopravy v Praze jsem vystoupil o dvě stanice dříve. Naštěstí mne místní mladík nasměroval přímo do pivovaru. Budova pivovaru Hostivar už není zdaleka tak honosná jako Marína. Jedná se o hranatý srub postavený mezi Hostivaří a Dolními Počernicemi. Na čepu pár druhů vlastních piv. Desítka, ležák světlý a polotmavý. V podstatě průměr. Vadí mi opět enormní sycení. Podobné to bylo i v Holešovicích. Z nabídky vynechávám IPA a odjíždím na Žižkov.
Husitská ulice je dnes posetá pivními značkami. S nostalgií jsem vzpomněl, že kdysi jsem míval klíč od zdejšího bytu. To tady ale všude byl Gambáč a Staropramen. Rozhodl jsem se začít scházet Husitskou z vrchu dolů od Tachovského náměstí. První zastávka – pivnice U Slovanské lípy. V osmdesátých letech jsem tam chodíval na Kozlíka za dvě padesát. Koncem roku 2009 jsem tento podnik navštívil po svém návratu z Austrálie. Opilý vrchní i kuchař, jídelníček naškrábaný rukou, spálený špekáček, ale koutské pivo jako křen. Když Kozlík tak Kozlík, řekl jsem si a objednal si malou kladenskou pšenku. Cože? 35 korun? Zhodnotil jsem krátce uvedené ceny točených piv. Průměrně 40 Kč za půllitr. To už tedy původní 4. cenové skupině vůbec neodpovídá! Pivo bylo však dobré, takže když vám to někdo koupí…
Interiér minipivovaru Victor vypadal stejně prázdně jako zhruba před dvěma měsíci kdy jsem tam byl naposled. Novinkou byla slušná nakuřovaná 13°. Pivo pitné, hospoda pěkná až na grobiána za výčepem,tak proč žádní hosté? Že by vlasteneckým pivařům vadil ruský kapitál?
Po cestě jsem popíjel výhradně malá piva. Stejně jsem učinil i v hospůdce v jedné z bočních ulic kam mne zlákalo logo pivovaru v Dalešicích. Malé dobré pivo za 17 Kč. Připadám si jako v levné Ostravě. Mezi řečí s výčepním si objednám ještě tmavou 13°, kterou neznám. Ale ouha! Pivo nakyslé. Upozorňuji na senzorickou chybu hostinského a očekávám konflikt. Výčepník je však slušný. Obratem mi nabízí Májovou 13°(výborná) a děkuje za upozornění. Konečně slušný člověk, který uznává oprávněnou kritiku.
V Pivovarském klubu si kupuji polotmavý speciál uvařený v Litoměřicích (?) nějakou kočovnou pivovárečnou společností, zřejmě podobnou jako je pivovar Nomád, ovšem za třetinku po mne chtějí plných 45 korun! To i to zlaté pivo od Pietoně je levnější! Benedict z Břevnova je na čepu za slušnější cenu a možná i chutnější.
Den jsem zakončil ve své oblíbené pivničce U Richterů. Dvanáctka i pšenka lahoda. Navíc zakusuji v Ostravě nedostupnou jehněčí klobásu. Ubytování o dvě patra výš. Nemocnice Na Bulovce hned vedle. Není v té Praze krásně?
Kulový blesk je pro mne jasná volba
jak jídlo tak pití výborné. Jehněčí klobása na Bulovce je sice chutná, ale velikost porce je minimální – navíc tam bývá nakouřeno. V Ostravě mají Jehněčí klobásu v Zábřehu na zámečku.
sranda je, že má cesta pivní Prahou týden před tebou vedla prakticky identickými hospodami :-), jen místo Na Bulovce jsem skončili u Kulového Blesku na náměstí I.P. Pavlova, bo tam je království IPA – Matuška Raptor, Sumeček od Kocoura, Raging Bitch od Flying Dog, atd., hospodu Kulový Blesk mám hodně rád, pak jsme to ještě zapíchli ve Zlých časech (bo je to blízko Edenu), ale tam už prakticky nebylo co pít – docela nudný výběr na těch 22 pípách, normálně jsem měl problém si tam vybrat nějaké slušné pivo. Jasným Zlatým hřebem naší pražské Tour de Beer ovšem byly stánky s pivem uvnitř stadiónu Eden – přesycená desítka Staropramen za padesát, to nemělo chybu, jelikož jsem byl už slušně nachmelený, tak jsem jim tam nadával do vydřiduškých sviní, což oni fakt špatně nesli a fyzický konflikt byl na spadnutí, každopádně Iron Maiden v hustých proudech deště měl své neopakovatelné kouzlo a užil jsem si to snad ještě lépe než v roce 1988 v Budapešti (to samé tour – Made In England, s kterým se teď po létech vrátili)…. A do té Mariny se budu v Praze vždy rád vracet, to byl slušný objev, Pivovarský klub už příště radši vynechám, bo ty jejich ceny jsou hodně přepísklé, ve Slovanské lípě jsme si výborně sedli s číšnikem, ortodoxní bohemák, takže ty vyšší ceny jsme překousli
ve Zlých časech nudný výběr:-) pravda, počet píp je sice nyní asi kvůli prázdninám omezen na „pouhých“ 22, ale s takovými kousky na čepu jako je Schneider, Matuška a s anglickými nebo skandinávskými ejly bych se uměl zabavit. a kdyby ne, tak skočím nějakých 15 minut chůze do Zubatého psa…
seděli jsme tam na večer ve spodním výčepu, a ten akutální výběr nebyl zrovna nic moc, do horních výčepů se nám už nechtělo, bo jsme byli rádi, že máme dole volný flek, do Zubatého psa jsme měli v plánu ještě zajít, ale už nebyla síla a byli jsme rádi, že jsem se nějak domotali do toho Edenu, bo jsme to v Práglu v tom hicu poctivě táhli od otvíracích hodin