Nechce se mi ani věřit, že o loňských Vánocích to bylo už 14 let, co jsem poprvé navštívil vesnici Rohov blízko hranic s Polskem, kde v restauraci U Komárků zaváděli novou pivní značku.

Objekt zmíněné hospody stojí ve vsi už někdy od počátku 18. století, tudíž se jedná o pohostinské zařízení s dlouhou historií. Po roce 1990 zchátralou budovu Jednoty zrestituovala rodina Komárkova, která během doby přivedla svou nově zrekonstruovanou restauraci k místnímu i přespolnímu věhlasu.

Světlé spodně kvašené pivo Rohan, které jsem měl možnost ochutnat čerstvě vylíhnuté bylo U Komárků na soutoči s Bernardem, zpočátku bylo dokonce chvíli pod touto značkou prodáváno.

Pak přišly zlaté časy chutného moku a mých autobusových i pěších výprav do této turisticko-pivní základny. Jednalo se povětšinou o všední dny, neboť přes víkendy bývala celá hospoda rezervována milovníkům nejen dobrého truňku, ale též pečených kolen a krůtích steaků připravovaných na dubovém dřevě. Velkou část klientely dodnes tvoří gurmáni ze sousedního Polska.

Bilancuji, že co jsem se na podzim 2019 odstěhoval z Hlučínska, Komárky jsem nenavštívil. S jejich pivem jsem se však přesto příležitostně setkával na různých festivalech.

Každou první sobotu v lednu se setkáváme s jistou komunitou v rodinném domku v Kozmicích, kde po několikahodinových degustačních hodech odcházíme pěším krokem do určité vytipované hospody v okolí.

Letos stejně jako loni se jednalo o putyku Točna u 34 na hlučínských Rovninách.

Dotyčná knajpa má běžně v sortimentu polotmavý Rohov 13°, vůdce naší výpravy však pro nás zařídil světlou rohovskou 11°.

Počasí nám přálo. Bylo sice trochu pod nulou, ale na cestě ležel bílý romantický sníh, bylo skoro bezvětří a svítilo slunce. (Posuďte sami: Výška, teplota, tlak, rosný bod…).

V Kozmicích jsme vedle nejrůznějších lihovin domácí výroby koštovali též pár pivních značek. Potěšila desítka z Kamenice nad Lipou stejně jako brněnská osmička EFI.

Rozpačitý pocit jsem měl z 12° ležáku odněkud z nejspíš novějšího pivovárku z Bratislavy. O to více mi pak jelo opavské zázvorové. Někdy je skutečné umění utrefit množství zázvoru přidaného do várky. V případě Nové Sladovny se to však podařilo.

Po asi 5 km chůzi jsme stanuli v hospůdce u točny. Tam se otáčel autobus č. 34, který jel až do Přívozu. Spojení s civilizací bylo zachováno, nezbývalo nic, než zahájit konzumaci.

Světlý Rohan 12° byl naservírován v předpisové teplotě (i když někteří, ti měkčí pivaři by při mrazivých teplotách dávali přednost škopku o něco teplejšímu) a přímo vybízel k napití. Prvních pár hltů bylo snad osvěžujících, avšak pak nastoupilo jisté rozčarování. Rohan se mi zdál jaksi chuťově osekán. Nepatřil nikdy k hluboce hořkým pivům, leč tentokrát jsem v něm ani při opakovaných pokusech nedokázal objevit ani jeho někdejší příjemné aroma. Chvíli mi dokonce připomínal trochu prázdné (leč do jisté míry charakteristické) pivko z Heřmanic.

Jak už říkali staří scholastikové – smysly nás klamou. Možná, že jsem nebyl ten den v žádné zvláštní degustační formě, avšak podobné názory a téměř stížnosti přicházely též z jiných částí dlouhého stolu.

Co se to stalo s touto chutnou značkou? Je to jen chvilkový výpadek, nepovedená várka, nebo se Rohan nepřípustně mění?

Nakonec nás napadla i rouhačská pochybnost:  „…a je to vůbec Rohan?“

Loni jsem vydržel ve stejné hospodě u piva stejné značky na celých 7 kousků. Letos jsem odešel už po třetím.

Čekala mne ještě hudební produkce v Bazaru. Tam měli na čepu Borlocha, tak jsem si alespoň trochu spravil chuť…..