Už na svinovském nádraží jsem pojal podezření, že něco není v pořádku.
Den předem jsem si na stránkách CD.cz vyhledal vlakové spojení a přímo na železniční stanici si zakoupil místenku na ranní Ostravan.
Ten dle světelné cedule odjížděl ze 3. nástupiště v 6.19. Proto mne překvapilo, že zmíněný vlak k nástupišti dorazil o sedm minut dříve. Mé první podezření bylo, že se jedná o soupravu nějaké konkurenční společnosti – RegioJet nebo Leo. Byl to však vlak českých drah. Rovněž mne poněkud konsternovalo, že nemohu najít místenkový vůz č. 7 do něhož jsem měl zakoupenou místenku. Tak jsem instinktivně nasedl do vozu 367, který tomu měl numericky nejblíže.
Cesta v poloprázdném vlaku celkem ubíhala. Nabrali jsme sice jisté zpoždění, ale v Praze jsem měl časovou rezervu přes 45 minut, tak jsem tomu nevěnoval pozornost a věnoval se plechovkovému Budvaru, který mimo jiné roznášel soupravový pikolík.
Znejistěl jsem, až když jsme opouštěli Pardubice a v Kolíně jsem byl doslova vyděšen. Bylo technicky i časovo-prostorově nemožné, abychom vzdálenost z Kolína do Prahy urazili za necelých 15 minut! To možná v Číně vlakem pohybujícím se na magnetickém poli či vzduchovém polštáři, ale rozhodně ne na trase Bohumín – Praha. Opět jsem konzultoval stránky Českých drah a zjistil jsem, že v dotyčnou ranní hodinu vyjíždějí z Ostravy vlaky dva. První je zmiňovaný Ostravan – Ex 548 a druhý je rychlík IC 514, na který jsem měl místenku, nicméně jsem zpanikařil. IC 514 má i přes opožděný výjezd z Ostravy plánovaný dojezd do Prahy již v 9.28, zatímco dřívější Ostravan až v 10.16. Největší podíl má na tomto paradoxu hlavně fakt, že Ostravan staví na více stanicích a poslední etapu své cesty navíc absolvuje z Kolína do cílové stanice odklonem přes Nymburk. Ani jsem nedostal chuť na Postřižinské!
Plán na pondělí jsem měl dosti nabitý, večer jsem již musel být v Horšovském Týně, kde jsem měl objednaný nocleh. Takže bylo nutno vypustit mou prvou zastávku Knížecí pivovar Plasy a nahradit ji popřípadě něčím jiným. Pracoval jsem rutinně a pohotově. Přímo v Praze bych měl chytnout vlak Berounka, který jede přes Přeštice. Tamní pivovárek otvírá už v 11 hodin. Zpoždění Ostravanu však bylo takové, že jsem na pražský Hlavák dorazil až zhruba 10 minut po plánovaném odjezdu Berounky. Na další spoj tohoto typu jsem měl dvě hodiny čas. Dal by se v Praze stihnout nějaký nový pivovar? Můj vysychající mozek horečně pracoval. Z Hlaváku vlakem přímo do Radotína a navštívit tam pivovar Horymír! To je ono! Nebo se jednoduše projít centrem hlavního města a na vlastní oči se přesvědčit, jak to tam vypadá s turistickým ruchem.
Kartami, tentokrát pro dobro věci, však znovu zamíchaly České dráhy, když Berounka měla na svém odjezdu nepochopitelných 35 minut zpoždění.
Cesta do Přeštic už nebyla tak idylická. Kupé, ve kterém jsem seděl bylo skoro plně obsazeno. Naproti mne seděl alkoholik-recidivista zhruba mé generace a sledoval na mobilu akční filmy. U okna seděli dva cca 20 letí mladíci. Dredovaný perspektivní a flexibilní mladý muž nezavřel hubu po celé 2 hodiny cesty, nejspíš, aby udělal dojem na svého nového kamaráda, který se jmenoval příjmením Duna. Bylo mu naprosto vše jasné. Po dvouletém studiu Západočeské Univerzity v Plzni (!!!) prý pracuje pro jakousi prestižní firmu jako finanční poradce. Nevím, odkud se tito pracovníci vyrojili, faktem ovšem je, že čím jich je více, tím je český národ více zadlužený. Oba hoši se shodou okolností vraceli z jakéhosi dvoudenního čajového festivalu, což jsem si stěží dokázal představit, nicméně sama ona myšlenka mne pobavila. Proto také asi 80% konverzace se skládalo s poznatků o tomto nápoji. Zjistil jsem, že i alkaloidem teinem se dá celkem slušně zhulit. Jejich rozhovor jen dvakrát přerušil pokérovaný krimoš, který chtěl něco vysvětlit ohledně mobilu. Za prokázanou službu nabízel panáka vodky. Že se nezeptal raději mne….
Pak se jednou ozval i můj spolusedíci, což byl nějaký ruský či ukrajinský „goril“, který dělal nábor do rugbyového mužstva. Dredovaný finanční poradce toto odmítl s poukazem na svůj pacifismus a rozvykládal se o své minulé sportovní kariéře, kdy závodně střílel lukem. Chtěl jsem se ho zeptat, zdali při nervozitě na soutěžích se mu náhodou někdy nestalo, že ve stresu omylem pustil tu druhou ruku, ale nakonec jsme dojeli do stanice Přeštice a já vystoupil.
Konec vlakovým dobrodružstvím – začíná to kýžené pivní!