Vracím se jen letmo k onomu tématu docela neplánovaně. Ale dnes jsem si poslechl na internetu rozhovor s „českým Michelinem“ Pavlem Maurerem.

Náš přední gastronom, který již přes 20 let vydává průvodce po českých restauracích se v úvodu rozhovoru rozvykládal o chuťové paměti.Jeho závěry byly jasné. Nemáte rádi červenou řepu? Asi ji vám nutili ke konzumaci v nevhodné úpravě ve školní jídelně. Máte své oblíbené jídlo? Možná je to pokrm z dětství, který vám připravovala matka. A když narazíte na něco obdobného, vrátí se vám chuťové asociace.

Kecy „odborníků“, že chuťová paměť trvá maximálně dva roky (podle některých „kvalifikovaných“ názorů dokonce 6 měsíců) jsou naprosto zavádějící a účelové a snaží se jen mlžit a maskovat fakta, že některá naše piva se během naší globální průmyslové revoluce naprosto zneutralizovala a ztratila svou charakteristickou chuť. Připomíná mi to jeden asi 20 let starý výzkum, jehož závěry prokázaly, že jídlo z fast-foodů je zdravější než to, které si vaříme doma. Za iniciací onoho výzkumu stál McDonald. Jaká je pravda tohoto tvrzení ukazuje kupř. horrorový dokument Supersize me!

Jakákoliv polemika s experty, kteří v degustační soutěži označí jako nejlepší pivo Kozel je naprosto zbytečná a připomíná mlácení prázdného mláta. Stejně tak je marné vehementně obhajovat naše chuťové vzpomínky. Naše smysly nás sice klamou, avšak my i tak víme své!