Stalo se mi to počátkem letošního března, když jsem si v ostravské hospůdce Pod parohy vychutnával půllitr Hukvaldské kvasnicové 14°. Asi u třetího kusu jsem s úžasem zjistil, že chuť polotmavého veskrze výživného a přírodního moku v druhém plánu poněkud evokuje příchuť Plzeňského Prazdroje, který byl v první polovině 80.let podáván ve vyhlášené ostravské pivnici U Rady.
Prazdroj ani v oné dávné době nepatřil mezi mé nejoblíbenější značky, přesto jsem jej respektoval a s chutí se jím napájel ve vybraných podnicích v Praze nebo přímo v Plzni. Na Moravě však bývala situace diametrálně naprosto odlišná. Plzeň chutnala poněkud zvětrale, mívala podivný ocas, chyběl jí říz a navíc byla i při kontrolovaných cenách v hospodách zhruba o 80 – 90 haléřů dražší než-li jiné ležáky.Dokonce kolovaly zaručené zvěsti, že toto pivo je tajně vařené ve slovenských Topolčanech, což ovšem jistý sládek z onoho pivovaru (Topvar), který v té době sloužil na vojně u stejného útvaru co já rozhodně odmítl. V knajpě U Rady nebyl Prazdroj o mnoho lepší, i když býval naštěstí uspokojivě vychlazen, jídla nevynikala kvalitou, personál byl drzý a neochotný a to WC….darmo mluvit. Přesto jsem onen podnik coby student umělecké školy pravidelně navštěvoval a chuť topolčanské plzně mi utkvěl v mé chuťové paměti. Při polykání hořké kapaliny na níž jsem během let přivykl jsem snil o své další pivní výpravě do hlavního města a těšil se na poučný výčepní koncert v restauraci U kocoura.
Dnes je již všechno jinak. Urychlovaný a šizený výrobek se stejným jménem Pilsner Urquell již soudný pivař do úst nevezme a ona vybrakovaná a zneužitá značka se dnes nevyrábí jen na inkriminovaném Slovensku, ale též v Polsku a v Rusku. Na území ČR v současnosti fungují desítky pivovarů různých kategorií, přesto však výrobky Plzeňských Pivovarů a.s. zamořily, zejména díky protiprávní fúzi s Radegastem a Kozlem a bezednému kapitálu koncernu SAB Miller náš trh a mraky hospod. Při cestě tramvají z Bulovky do centra Prahy jsem asi čtyři stanice registroval jen výčepy s „Géčkem“ a Urquellem, řetěz přerušila až knajpa U chcípáka nabízející Krušovice a Heineken.
Zajímavější než zamyšlení nad tupostí a nenapravitelností českých konzumentů je však samotná otázka tzv. chuťové paměti a jejich následných asociací. Zatímco samotný smysl chuti rozeznává pouze čtyři základní vjemy (sladká, kyselá, slaná a hořká) + jejich kombinace, ve spojení s čichem se mění v naprosto originální, mnohotvárný a často i překvapivý smysl. Vůně parfému první lásky, cukrárny či ranního výčepu s připravovanou gulášovkou může v mozku spustit celé řetězce vzpomínek a následně i odpovídajících emocí. Tato pozoruhodná vlastnost trvá celý život a vyvrací tak i tvrzení jistého zodpovědného vysoce postaveného pracovníka, který mi na můj argument o klesající kvalitě Radegastu spílal: „To si nemůžete pamatovat, neboť chuťová paměť trvá maximálně dva roky.“ Možná to je nový systém školení firmou SAB Miller, kdy vedle brainwashingu (vymývání mozků)se praktikuje i tzv. mouthwashing (vymývání úst).
Nicméně, při dnešních možnostech návštěv nejrůznějších minipivovarů není problém si degustační archiv neustále rozšiřovat a občas může dojít i k asociaci s dávnou ,dnes již zaniklou či zprzněnou značkou. Takže onu hypotetickou situaci není nutno nazývat přímo halucinací, nýbrž jen laskavou vzpomínkou.