Po roce jsem opět zamířil na západ naší vlasti. Celý příspěvek →

Už dávno se ve fantazii sládků nekladou jakékoliv meze. Otázkou je, zdali je to vždy ku prospěchu pivní věci.

17°stout One Love z nabídky létajícího pivovaru Sibeerie jsem měl možnost ochutnat před několika dny.

Tento podnik je stejně jako kupř. Crazy Clown nebo Cobolis známý svými často odvážnými experimenty.

Zkřížit kyseláč s černým svrchně kvašeným silným pivem a ještě přidat vanilku patří zajisté k zajímavým počinům. Zkušenému pivnímu degustátorovi už při pohledu na sytě černý půllitr dojdou chuťové asociace na hustý malvaz, vůni čerstvě pražené kávy, případě na smetanovou texturu. One Love se však od prvního styku se svým konzumentem chová přesně jako maskovaný ovocný sour.

Úvodním vjemem je neskrývaná trpkost a vzápětí jasně přiznané tóny malin, případně jejich extraktu. Stoutovo tělo ji trochu ořezává a neutralizuje, nicméně jasná nakyslost je v moku primární složkou. K výraznějšímu prosazení charakteru černého svrchňáku moc nenapomáhá ani celých 17% EPM.

Dalo by se říci, že v souboji s tradičním stoutem v oné poněkud nesourodé směsi vítězí spíše kyseláč.

Celkem napínavý degustační proces s jen málo překvapivými zvraty. Jen si myslím, že do hospody by si měl člověk chodit i odpočinout. Proto je dobré hned poté zapít dialektický truňk smířlivým 11° nebo 12° ležákem.

One Love je nicméně v malém množství poutavý a jestli jste ochotni zaplatit skoro 100 Kč za půllitr, můžete si o jeho různorodosti udělat obrázek sami.

Jen tu vanilku jsem tam nějak nezaregistroval.

Březnovou volbou sládků je polotmavý speciál nazvaný Poutní.

Tentokrát prý společnost Asahi spolupracovala s našimi pěti klášterními pivovary, aby společně uvařili něco religiozního.

V klášterech se pivo vařilo od nepaměti. Letopočty založení těchto pivovarů bývají někdy dokonce jen trojmístné. Uvážíme-li však fakt, že údajně nejstarším doloženým pivovarem v Evropě je německý Weinhenstephaner (zřízený Benediktýny v roce 1040), jednalo se spíše o letopočty založení samotných klášterů.

Poutní speciál je spodně kvašený, což možná poněkud popírá svrchní původ historických klášterních piv. Na druhé straně je si však třeba uvědomit, že tento mok je vyráběn komerčně, sezónně a určitě nemá ambice legendárních trappistických piv.

To, čím se Poutní odlišuje od běžné produkce piv v PU je použití nakuřovaného sladu a mimo jiné též speciálního sladu pro výrobu klášterních či jiných speciálních piv Abbey.

Poutní má EPM 13,5% a obsah alkoholu 5,5. Toto jsou slušné hodnoty. Pivo je zvláštní, silnější, ale pro běžné konzumenty stále ještě pitelné.

Díky výrobní technologii a užitých přísad Poutní disponuje poměrně výraznou hořkostí, která je však zčásti pouze iluzorní, neboť výrobce ve skutečnosti uvádí pouze 32 IBU (tipoval jsem minimálně 38).

Prvky nakuřovanosti jsem ucítil snad jen proto, že jsem byl informován o jejím použití.

Tělo poloplné, všudypřítomná, bohužel poněkud prázdnější hořkost, doznívání krátké a poměrně fádní.

Jako pivo docela pitné, avšak za nějaký mimořádný speciál bych je nepovažoval.

Uvidíme, jakým dalším klášterním truňkem nás Asahi (a dalších našich pět pivovárků) překvapí příští měsíc.

Je to asi 18 let, co jsem se dozvěděl o tenkrát začínajícím minipivovaru Koníček ve Vojkovicích. Celý příspěvek →

Ne. Nejedná se o naši současnou měnu konstantně pronásledovanou  strašákem výměny za euro, což by mohla být variace na devalvaci koruny v roce 1953 za tatíčka Zápotockého. Celý příspěvek →

Po nějakém čase jsem se opět osobně setkal se spojením piva s whisky.

Zapíjet jakoukoliv whisky jakýmkoliv pivem je zhovadilost. Přesto, když se obě ingredience vkusně smíchají, výsledky nemusí být nikterak nechutné.

Dozrávání speciálních piv v dubových sudech po zmíněné lihovině, bourbonu nebo brandy jsou již dnes poměrně běžné. K barrigování vybraných značek se dokonce používají speciální dřevěné šupiny nasáklé dotyčnými nápoji.

Jinou metodou je přidávání whisky sladů přímo do výroby piva.

Stále vzpomínám na francouzské pivo Adelscott, které jsem opakovaně ochutnal v roce 1990 a 1999. Bylo nezvyklé, ale pro mne chuťově zajímavé. Plné sladové tělo, nepřehlédnutelná příchuť skotské a úctyhodných, leč neinvazivních 6,6% alkoholu.

Shodou okolností jsem našel na stránkách Pivníci recenzi na současné pivo Adelscott.

Z 10 možných bodů získala tato značka pouhých 1,5 a nelichotivý titul „Nepitelné pivo“.

S nápaditých přívlastků mne nejvíce zaujal „lepenková vůně“. Jinak prý samý cukr a karamel. Rovněž nevábná bledá barva a totálně nestálá pěna.

Jedná se však už o docela odlišné pivo, v současnosti z nevymetené stáje firmy Heineken. Obsah alkoholu klesl na 5,8% a věřím, že tento současný produkt již vůbec ničím původní Adelscott vařený v nezávislém (až do roku 1996) alsaském pivovaru  Adelshoff nepřipomíná.

Naopak 13° whisky lager od Antoše ze Slaného je naštěstí z úplně jiného soudku.

K jeho výrobě dopomohl i originál skotský slad nakuřovaný rašelinou.

Pivko je od prvního okamžiku kontaktu ušlechtilé. Jemná vůně, která spřátelenou lihovinu nezapře. Vytříbená chuť, která kombinuje přednosti dobře uleželého lageru s nevtíravou příchutí rašelinné whisky.

Rovněž doznívání je celkem příznivé.

Nepříznivá je snad pouze cena – plných 79 Kč za půllitr.

Ale když vezmeme v úvahu životní úroveň ve Skotsku a příslovečnou lakotu jeho obyvatel, zdá se to tak akorát.

Kontráš znamená podle naučného slovníku především hudebníka – houslistu v lidových, zpravidla cimbálových kapelách.

Kontráš „kontruje“ svému kapelníkovi – primášovi. Podle mne musí být kontráš muzikálně zručnější, neboť zatímco primáš hraje naučené melodie nebo jejich variace, „sekundář“ se většinou snaží o rytmizaci – nejčastěji na druhou dobu.

Jiní kontráši působili v Československé Lidové Armádě. Během doby jejich působnosti spadali organizačně přímo pod vyhlášenou Státní Bezpečnost. Měli za úkol zejména špehovat podezřelé vojáky a výchovně působit na ozbrojené jednotky.

Byl to obávaný sektor tehdejšího socialistického vojska.

Dnešní Kontráš je mnohem příjemnější. Jmenuje se tak světlý 12°ležák z pivovaru Louka.

Pivo s poctivým řízem a slušnou hořkostí. Prostě český ležák.

Bohužel jsem při konzumaci postrádal „střední pásmo“ čili výraznější sladovou složku, bez níž se žádný poctivý lager neobejde.

Mok slušně pitný, jak už jsem zmínil řádně hořký, mohl by mít delší doznívání.

Občas bych v Kurníkšopěhospodě uvítal širší sortiment ležáků – nejen těch v našich krajích či v celé republice profláklých.

Pivo z Louky je ten nejlepší příklad geograficko-pivní osvěty.

Číslovka 16 bývá povětšinou spojována s přívlastkem „sladký“. Celý příspěvek →

Před pár lety jsem plánoval, že navštívím všechny podniky v Ostravě, kde čepují Budvar. Celý příspěvek →