Radler pro mne není

Když jsem v létě roku 1993 pozoroval v jednom švýcarském výčepu, kterak si hosté lijí do točeného piva džus, byl jsem značně konsternován.

Stejně tak mne děsili Poláci, kteří si „vylepšovali“ tenkrát takřka nepitelné polské pivo sladkým ovocným sirupem.

V Berlíně se do trpkého kyseláče Weiss také přidává červená či zelená šťáva.

Na tuto rozmařilou zhovadilost reagují mnohé pivovary, které vychází vstříc výrobou tzv. „Radleru“. Je to vlastně nízkoalkoholické pivo už při procesu vaření smíchané s ovocnou šťávou. Ta však povětšinou nepochází z čerstvého ovoce, nýbrž se jedná o různé koncentráty.

Dalším stupněm ovocného „piva“ jsou bezalkoholové birrely

Zejména ve vlámské (belgické) pivní kultuře se vyskytují tradičně ovocná piva, které už mají mezinárodní věhlas. Jedná se zejména o typy třešňové či višňové (Kriek) a malinové (Frambois).

Další ovocnou odnoží jsou z anglosaského pivního světa přicházející Cidery a Perry. Toto jsou však legálně zkvašené ovocné šťávy a já osobně je příliš za piva nepovažuji.

Někdy se však vkusný ovocňák vydaří.

Pamatuji na rýmařovskou malinu nebo štramberskou švestku.

Africké verze z banány či ananasem vůbec nemusím.

Nedávno jsem v hospodě ochutnal těšínského Barabu – ležák s pomerančovou příchutí. Bohužel pro mne odporně sladký dryják, který měl s pivem společnou snad jen jakousi pěnu.

Proti ovoci nic nemám, ale v pivu je nikterak nevítám.

Bleděmodrý prádelníček mimo matrix

Na internet jsem si už zvykl. Používám jej skoro denně, zejména ke získání informací.

Je to naprosto pohodlné. Chci se dozvědět, kdo byl v Uruguaji prezidentem ve 30. letech, kdy se narodil Fridrich Falcký, jak se řekne azerbajdžánsky „šťovík“ nebo si jen ověřit pravopis některého zrádného českého slovíčka. Vždy sáhnu po internetu. Dokonce i přes svůj pokročilý věk se kolikrát divím, jak mohla lidská společnost kdysi fungovat bez tohoto fenoménu (mohla).

Čas od času si udělám vzpomínkový čas, kdy si na internetu (Youtube a pod.)vyhledávám dávno zapomenuté písně a hudební skladby. Přednost mají samozřejmě bigbíty – i dávno zapomenuté kapely dokážu najít a s nimi i celá, dnes už takřka neznámá alba.

V 70. letech např. existovala kapela Titanic a my jsme si v 8. třídě vášnivě nahrávali na naše kazetové magnetofony jejich skladbu Macomba. Měla takový lehce africký charakter, ale jinak to byl čistokrevný rock. Až před pár lety jsem se dozvěděl, že se jedná o skupinu z Norska a dostal jsem se, díky internetu i k několika jejich albům.

Stejně tak jsem se třeba dozvěděl, že pekelnická skladba Shakin´All Over, kterou zpívala Suzy Quatro, byla pouze remakem písně z 60. let.

Je to pro mne stále dobrodružství hledat a nacházet odkazy na staré vzpomínky, kterých mám skutečně kvanta. Jen někdy mne nostalgicky napadne, že přece jen existuje něco, co současný systém exaktní a vyčerpávající informatiky nedokázal postihnout. Něco, co zůstalo mimo matrix. Něco, co bude takto zřejmě zapomenuto, ale já mám vzácné privilegium si toto ve své nedokonalé paměti uchovat.

Možná dělám chybu ve vyhledávání. Někdy neznám přímo název skladby, ale většinou stačí ke získání stopy třeba slogan, nebo úryvek textu.

Přesto jsem třeba doposud nenašel žádný odkaz na píseň, kterou kdysi v 1. polovině 70. let zpíval, tuším Jiří Štědroň. Refrén byl něco jako:

Apač Pik (Pick, Pique), ten měl orlí zrak

Orlí nos, orlí požerák

Zní to jaksi dadaisticky, ale já jsem tento song několikrát v tehdejším rádiu slyšel. Snad by mi k odhalení tohoto mimomatrixového elementu pomohli nějací fanoušci československé hudební scény 70. let.

Další písní, která prokazatelně existovala a já dodnes dokážu kousek zazpívat se jmenovala nejspíš podle hlavního sloganu Bleděmodrý prádelníček.

Tuším, že stejně se jmenovala i černobílá pohádka z poloviny 60 let, kde tato písnička zazněla.

Na googlu jsem ji opakovaně nenašel, tak se domnívám, že i tento kuplet zůstal mimo informační mainstream.

Možná, že bych našel nějakou informaci na Ochranném Svazu Autorském, jehož jsem členem. Ale to není tak důležité. Hlavně mne tento fakt udržuje v přesvědčení, že stále existuje něco jako je unikátní osobní vzpomínka, která nebyla zveřejněna.

Bleděmodrý prádelníček mimo matrix.

„Bleděmodrý prádelníček udělá jen malý trik

Vyčaruje ……………malý klíček nebo míček

Bleděmodrý prádelníček  -  to je kouzelník…………….“

Pamatuje si na to ještě někdo?

 

Mladý sládek

Někdy se mi zdá, že mi vsetínský pivovar Valášek začíná všednout. Je tady s námi již 22 let a jeho pivo už není nikterak vzácné.

Nicméně si stále udržuje svou kvalitu a občas něčím i překvapí.

Mám rád sympatickou Skotačivou Veverku, onehdy mne pobavil i Jalový Optimista s degustační informací jalovce. Uznávám i jeho stouty a portery a někdy si nechám asistovat k usnutí mocnou 17° Zbořenou Ovcí.

I tentokrát Valášek potěšil a to světlým 12° ležákem Mladý Sládek.

Jedná se o klasickou českou dvanáctku, která je však údajně chmelena čerstvými šištičkami hlávkového chmele. Zatím se mi nepodařilo zjistit o jakou odrůdu se jedná (nejspíš to bude někde od Žatce), ani zdali jsou jako základ použité normální granule a zelený chmelík slouží jen jako dochucovadlo.

V každém případě je Mladý Sládek velice zdařilým mokem.

Pivko krásně voní, ale je to právě to homogenní pivní aroma, ze kterého nevyčnívá nějaká ta alfa ze studeného chmelení, ani jiná kvazi artificiální složka.

Jak voní, tak i chutná. Nevyznačuje se přespřílišnou hořkostí, ale všechny jednotlivé ingredience, jejichž výběr je v naprostém souladu s bavorským Rheinsheitgebotem z roku 1516 spolu spolehlivě fungují.

Mile překvapí i lehoučké chlebově-chmelové doznívání, které v současnosti některým našim, jinak zdařilým ležákům začíná chybět.

Těší mne, že jsou na našem pivním trhu kvalitní stálice jako je Valášek.