Flexibilní pivovar Nachmelená Opice přišel na trh s novým kyselákem. Celý příspěvek →

Snad nikdy v posledních letech a hlavně při natáčení celovečerního dokumentu Česká pivní válka bych si nepomyslel, že někdy budu ještě chválit Pilsner Urquell. Celý příspěvek →

O obnovení minipivovaru v Karpentné, kde dle lidové písně chcípl kůň jsem se dozvěděl už loni. Celý příspěvek →

Zkouška divadelního orchestru skončila o hodinu dříve. Hurá! Jde se na oběd do Nové Sladovny.

Opavská Nová Sladovna není nejlevnější podnik, ale já tam chodím rád. Navíc tam mám stále ještě funkční 7% slevu.

Hermelín smažený v bramborovém těstě je pokrm nápaditý. Navíc je podáván jen se zeleninovou oblohou. Netřeba hranolků ani tatarky. Zapíjím klasickou jedenáctkou Korbel.

Co máme v nabídce dál? Svrchňáky jsem již v minulosti ochutnal, ze seznamu vypadla lahodná 10° a byla nahrazena Oktoberfestovým pivem.

Německého Oktoberfestu jsem se poprvé a prozatím naposled zúčastnil úplnou náhodou v roce 1986 ve Frankfurtu nad Mohanem. Do Mnichova mne to příliš netáhne. Jednak jsou tam na za pivo celkem vysoké ceny a navíc je slavnost stále více mezinárodní a komerční. Z nejrůznějších záznamů či reportáží usuzuji, že původní klasická atmosféra národního svátku německého piva se stává obligátní a křečovitou. To si raději autentickou atmosféře vychutnám někde v menším německém městečku či obci na lokálních slavnostech nebo přímo v hospodě.

Na druhé straně mne napadá, že návštěva mnichovského Oktoberfestu může být pro pivaře něco jako pro muslima pouť na Hajj do Mekky.

V životě jsem již ochutnal řadu oktoberfestových speciálů. Jedná se povětšinou o piva světlá s vyšším obsahem alkoholu a stupňovitostí kolem 13% EPM. Nemohu tvrdit, že by patřila mezi má oblíbená. Vždy jim chyběla hlubší hořkost, chmelový odkaz i výraznější doznívání. Jako bych prolil hltan nasládlým mokem ze kterého někdy i vyčnívá alkohol a pak měl pouze pocit prázdnoty.

Opavský Oktoberfest byl naštěstí jiný. Měl podobný charakter, ke kterému přispívalo použití autentického německého sladu i odrůdy chmele, avšak z neutrality a fádnosti jej zachránilo výrazné vypíchnutí jednotlivých chuťových složek. Cítil jsem nasládlost, ale v ní i latentní vůni. Sladové tělo bylo výraznější. Chmelová hořkost i zde chyběla, přesto mi mok chutnal řemeslně a ne příliš artificiálně. Celkem slušné pivo, které se od běžné novosladovnové produkce liší, ale je svébytné a podporuje pivní pestrost.

Mnichovský Oktoberfest byl již druhým rokem zrušen k nevůli jeho nadšených obdivovatelům. Od roku 1810, kdy tradici založil při své svatbě Ludvík Bavorský se festival nekonal snad jen během válek.

A my jsme stále ve válce. S hrůzovládou samozvaných papalášů a s lidskou blbostí.

Dej Bůh Štěstí!

Svatováclavské slavnosti u Zámečku v Zábřehu jsem několik sezón zmeškal. Od roku 2015 to bylo z pracovních důvodů, loni, ač byla jakási komornější slavnost inzerována, jsem nakonec našel jen skoro prázdnou zámeckou terasu. Celý příspěvek →

Porubská Barunka bývala v temných časech fašistického stanného práva oázou točeného piva, dokonce i několika různých značek.

U dveří Barunky vám tenkrát normálně natočili pivo, ačkoliv se teoreticky nesmělo venku ani vypít.

Situace se, alespoň prozatím znormalizovala a porubský pivní bar se změnil z odvážného  disidenta opět v mainstreamového hráče. Bohužel, s mnoha nedostatky z minulosti.

Ačkoliv se v době temna nedalo příliš vybírat, piva z Barunky mi přišla vždy celkem slušně natočená. Minulý pátek jsem však v interiéru onoho podniku měl docela jinou zkušenost. Koníček jakoby zvětralý s pouhými stopovými prvky své charakteristické příchuti. To bylo zejména nedostatkem řízu. Poličský Záviš byl zase nepřístojně teplý. Divím se, že v dobách pokročilých výčepních technologií je ještě něco takového možné. V nabídce byly ještě ejly a ipy od Opice, Ravenu nebo Albrechta. Už jsem však neměl na ně chuť, i když jsem mohl na druhé straně mít typický svrchně kvašený zážitek kdybych měl možnost okusit ona piva v jejich přirozených teplotách.

Potěšila mne jen pivní chuťovka – hranolky posypané čedarem s ostrou omáčkou.

Přestože mi jede z místa bydliště na náměstí Boženy Němcové MHD, další případnou návštěvu si dobře rozmyslím.

Když jsem objevil v ostravské pivotéce klasickou půllitrovou láhev s pivem Rotter první má asociace patřila zpěvačce Marii Rottrové. Celý příspěvek →

Blues je hudební žánr a pro ty zasvěcenější též částečně i závazná dvanáctitaktová forma.

Když se řekne blues, většině lidí se vybaví tklivé tóny písní původně utlačovaných černochů. Jejich stesk po domově a rodné palmě i interpretace utrpení na bavlníkových plantážích. To je styl a atmosféra tohoto afro-amerického hudebního stylu.

Poučený laik nebo dokonce výkonný hudebník však zná i závaznou harmonickou strukturu blues. Klasická forma, která na 12 taktech používá běžné funkce tóniky, subdominanty a dominanty se dá libovolně rozšiřovat a obohacovat a erudovaní jazzmani posunuli její hranice tak, že se někdy nedá dopočítat ani původně plánovaných a zde dříve zmíněných 12 taktů.

V sobotu náš taneční soubor Oáza hrál na akci Loučení s létem v obci Hlinka na Krnovsku. O existenci oné osady jsem do tehdy neměl nejmenší tušení. Nazývá se po zesnulém slavném hokejistovi nebo po slovenském fašounovi Andrejovi (Hlinka)? Poblíž se nachází městys Osoblaha, kde jsem nikdy předtím nebyl.

Hned po příjezdu do Hlinky mne zajímalo, co přesně se má na onom místě slavit. Počasí bylo větrné a zachmuřené a tak mne napadlo, že v Hlince nikdy vlastně léto nebývá a tak se občané při plánování podobných akcí řídí kalendářem. Kopcovitý areál před kulturním domem byl zastavěn stany pro návštěvníky i pro služby občerstvení.

Přijeli jsme k připravenému pódiu asi ve 14.45, ale nikam jsme nemuseli spěchat, neboť svou produkci zrovna zahajovala bluesová kapela z Havířova, která se zřejmě kvůli racionalizaci při konečném účtování jmenovala rovněž Oáza. A spustila blues. Tady se však jednalo spíše o náladu písniček, neboť ne v každém kuse byla dodržena závazná 12 taktová struktura. Autoři jednotlivých skladeb byli různí, tuzemští i zahraniční, nicméně po půlhodině již začali bluesmani nudit. Objevil jsem funkční přívěs v barvách hanušovické Holby. Tuto značku cíleně nevyhledávám, ale když na ni narazím, příležitosti využiji. Šerák 11°v plastu za 25 Kč není nic moc, ale alespoň trochu zkrátí čekání.

Kapela Oáza+ končí a po pauze nastupuje další, která je vlastně ta samá, jen k ní přibyl ještě jeden nový kytarista. Ani se neodvažuji hádat, jak se soubor nazývá. Tklivé tóny foukací harmoniky a oduševnělé bohémské texty mne inspirují k další konzumaci Holby, bramboráku a uzeného cigára. Počasí se stále zhoršuje.

O všeobecně prospěšné pauze se dozvídám, že měla na pódium nastoupit slavná slovenská formace – hvězda TV Šlágr Duo Jamaha. Ta však údajně stále bloudí v osoblažských končinách. A tak konečně hraje naše pravá Oáza s charismatickou zpěvačkou. Přítomný starosta v klobouku Jack Daniel´s , který trochu vypadá jako jistý český herec malých rolí si ještě před našim představením posteskne, že doposud slyšel jenom blues. Tak rozjíždíme plnokrevný česko-slovenský popík.

Bohužel jen asi na půl hodiny. Duo Jamaha totiž dorazilo a je třeba vyklidit scénu Mistrům. Z důvodů vzniklého zmatku a informačního šumu jsem zmeškal příležitost focení s dnes již legendárními entertainery. Zjišťuji také, že mám na mobilu konstantně polský signál.

Duo Jamaha to náležitě rozbalilo. Hrají především naprogramované computery, ale Hliňákům to evidentně nevadí, stejně jako stále sílící déšť a divoce tančí. Slovenské lidovky, české hity i italské songy z 60. a 70. let. To vše ve striktním rytmu techno.

Naše skupina Oáza, která čítá o této sobotě asi 14 členů konzumuje ve stanu, do kterého zatéká. Catering je tady ale opravdu vynikající. Ženy v hlinkovských krojích nám nosí pivo, víno, štamprle i chutné uzeniny. Očekáváme, že za zhoršených klimatických podmínek po jamahácké produkci řady tanečníků prořídnou. Nicméně jsme vzorně nachystaní na další taneční sérii.

Avšak ouha! Opět změna. Tentokrát přichází na pódium jakýsi letitý Čechoameričan se svou americkou manželkou, půjčují si našeho bubeníka a zahajují asi hodinový bluesový recitál. Cítím jak mi nevýrazná Holba hořkne na jazyku.

Po česko-americkém jam sessionu zůstává na improvizovaném parketu asi osm vytrvalců a otužilců. Rozhodujeme se to zabalit. Místní zvukař naštěstí ještě pouští nějaké techno.

Akce se moc nevydařila a pevně věřím, že nás příští rok už do Hlinky nepozvou. Lokální občané, myslím, onu osudnou sobotu vyslechli více bluesových kompozic než za jejich dosavadní izolovaný život.

Při vyslovení výrazu „stout“ se většinou vybaví slovo Guinness. Musím podotknout, že u mne to už takto mechanicky nefunguje.

Stout má být černočerný a svrchně kvašený. A i v rámci svého stylu může obsahovat množství příchutí a asociací.

Známe stouty zejména britské a irské, baltické i ruské (i když v těchto případech to bývají často portery) dry, oatmeal, milk, creamy a dokonce oyster s ústřicovým výtažkem. V posledních cca 20 letech se občas podaří uvařit kvalitní stout i u nás.

Mé nedávné zkušenosti mne přesvědčily, že čeští profi i domováreční sládci jsou od přírody schopni imitovat i styly, které nejsou v domácím prostředí obvyklé.

Stoutík z Cobolisu nese poněkud ponurý název „Kámen osudu“, avšak navzdory tomu se jedná o mok hluboce pitelný a chuťově vyvážený. Trochu suchý, ale žádný „krutipysk“. Pro jeho snadnou konzumentnost svědčí i fakt, že se jedná prakticky o desítku. Stouty bývají sice o poznání silnější, ale budiž.

Druhý příklad dobrého stoutu jsem nalezl v opavské Nové Sladovně. Tentokrát to však byla čistokrevná 16°s celou plejádou komplexních příchutí. Truňk šel sice trochu do sladka, ale hned při prvním polknutí rozvinul škálu zajímavých degustačních asociací. Od klasické kávy a čokolády až po vanilku. Spíše sváteční pití, ale určitě zdařilý výrobek.

Stouty já můžu…..