Správně se to píše „cloud“. Celý příspěvek
Klaud znamená oblak nebo mrak
Napsat komentář
Křižánek v novém
Za mého mládí se někdejší hospoda U Křižánka jmenovala lakonicky Družba. Celý příspěvek
Zlatý panelák!
Když jsme se koncem listopadu roku 1971 přestěhovali ze starého secesního činžáku na Poděbradově ulici do fungl nového paneláku na vznikajícím sídlišti Fifejdy 1 a to hned do 7. patra, měl jsem jako devítiletý klučina dosti smíšené pocity.
Na jedné straně mi vyhovovalo ústřední topení, které fungovalo nezávisle na tom, kolik udřený otec vynese ze sklepa kýblů uhlí. Pohodlná byla také komfortní koupelna s teplou vodou, která tekla nepřetržitě a nebylo nutno přikládat do prvorepublikového kotle.
Ovšem na straně druhé mne děsily takřka papírové stěny, přes které bylo slyšet dialogy sousedů a startování výtahů z n.p. Transporta Břeclav.
Dojížděl jsem tenkrát z Mariánských Hor do školy v centru Ostravy a na začínajícím sídlišti nebyla ještě k dispozici potřebná infrastruktura. Mezi domy bylo po podzimních deštích nekonečné bahno a jako improvizované chodníky sloužila dřevěná prkna.
V té době mi to ani nepřišlo, ale uprostřed čerstvě obývaných paneláků se nacházela pouze jedna prodejna potravin a nejbližší hospoda byla Žalák na ulici Přemyslovců v Mariánských Horách.
Dobře jsme si nevybrali ani sousedy. Většinu tvořili bigotní bolševici, kteří byli po zahájení normalizace na koni a k jejím nejoblíbenějším zábavám patřilo často bezdůvodné šikanování dětí.
Trávil jsem na ulici Rtm. Gucmana několik desetiletí mého života. Od rodičů jsem se přestěhoval do 1+1 v 10 patře s krásným výhledem. Nic mi tam nechybělo, avšak v pozdější době jsem začal mít nepříjemné roupy.
Počal jsem tajně závidět svým šťastnějším vrstevníkům, kteří zdědili, či dokonce koupili nemovitost v podobě rodinného domku.
Takový domek, to by se žilo, představoval jsem si ve své bohaté fantazii. Tam by mohla být zkušebna kapely, soukromý výčep a třeba i malinký pivovar! Navíc bych si mohl na zahrádce leccos sám vypěstovat a samozřejmě bych choval i nějaká ta domácí zvířata.
V roce 2010 jsem si sen splnil a přestěhoval jsem se do Darkoviček u Hlučína, kde jsem konečně našel důstojný životní prostor (prajsky Lebensraum). Pěkná zahrádka, soukromý výčep a pivovárek ve vývoji.
Bohužel. Na baráku se člověk zřejmě musí narodit. Pořád nějaká, nikdy nekončící práce, komunikace s místními venkovany, pro něž jsem byl pouhá „náplava“ a hlavně osoba se kterou jsem onu realitu neprozíravě sdílel. Nakonec jsem skončil zase na mém již starém známém sídlišti. Byt je malý, ale nevyžaduje extra péči. Ústřední topení spolehlivě hřeje, teplá voda teče a já jsem v domě se 60 byty ve větší anonymitě než na venkově. Zlatý panelák!
Svůj pobyt v Darkovičkách jsem zrušil skoro na poslední chvíli.
Současná hrůzovláda začala totiž na majitele větších nemovitostí vymýšlet diskriminační inovace.
Navzdory tomu, že si realitu majitel pořídí za zdaněné peníze, erár mu stále zvyšuje tzv. „daň z nemovitosti“. Já jsem ještě někdy v roce 2019 platil snad nějakých 700 Kč, ale vůbec nevím, kolik je to dnes.
Nedávno jsem četl, že každý dům musí mít technickou dokumentaci, jinak hrozí vysoká pokuta. Můj bývalý domek byl zkolaudován v roce 1967 a vím, že jakýkoliv plánek bylo obtížné dohledat. Zřejmě je možno si (ne)potřebnou dokumentaci nanovo opatřit. Avšak ani to nebude zadarmo.
Nejsprostější se mi však bezkonkurenčně zdá jakási vyhláška (či dokonce zákon), podle které se domácnosti musí zbavit starších kotlů 1. a 2. emisní třídy a vyměnit je za zelenější a zajisté též podstatně dražší zdroje vytápění. Termín údajně skončil koncem srpna a nyní čekají nešťastné chalupníky statisícové pokuty.
Nic naplat, že si dotyčný kotel majitelé rodinných domků pořídili legálně před nějakou dobou a povětšinou si jej koupili na našem tuzemském trhu. Chystají se šťáry, kdy se budou intenzivně hledat viníci.Opět mi to připomíná F.L.Věka, kdy do chalup v době pátera Koniáše přijížděla obávaná „komis“ se snahou objevit zakázanou literaturu. Nějaká domovní svoboda je pro současnou gangsterskou vládní garnituru prázdnou floskulí, se kterou si mohou vytřít ekologický komín. Nedokáži si představit, že by mi lezl do sklepa nějaký dotěrný buzerant placený pětidemolicí.
Znám hrdý prajský lid a tuším, že se bude střílet.
Navíc, zatímco v Darkovičkách byla na čepu většinou Ostrava nebo Radegast (Avar byl tenkrát k dostání v asi 2 km vzdáleném Hlučíně), já mám kousek od domu Segala se stabilním Trollem, Poličkou a nějakým tím příležitostným speciálem. Zahnu-li na opačnou stranu, skončím v Žaláku kde stále točí Hubertus z Kácova za 38 Kč.
Pohodlí, bezpečí a kvalitní mok.
Zlatý panelák!
Přidej hřebík!
K mé velké radosti běží na ČT 1 opět můj oblíbený seriál F.L.Věk. Celý příspěvek
Každá Strážnice není fízlárna
Někdy je to i městečko v Jihomoravském kraji.
Do Strážnice jsem se nikdy předtím nedostal. Nejblíže jsem snad byl v okresním městě Hodonín – jednou dokonce déle než měsíc při výkonu základní vojenské služby.
Co o tom městysu vlastně vím? Nic moc. Jen to, že se tam tradičně konají mezinárodní folklórní slavnosti a že se tam daří vínu.
Podle serveru Pividky.cz se však tam, v centru vinařství dokonce vaří i pivo.
Toho odpoledne bylo ve Strážnici minimálně 35 °C ve stínu.
Normální člověk by se nejspíš vylepil někde u vody, ale já jsem se rozhodl ochutnat originál strážnické pivo.
Naštěstí nalézt tento podnik nebylo nikterak složité. Kousek za železničním přejezdem směrem na Radějov jsem našel hospůdku se zahrádkou, kde vedle Radegastu 10° a 12° točili též strážnickou 11° s názvem Slavjan.
Jedná se o pivo polotmavé, které přímo neurazí, avšak ani nijak zvlášť neoslní. Spíše chutná v extrémním zářiovém horku a přispívá k tomu i fakt, že konzumujete pivo vyrobené v centru rozsáhlé vinařské oblasti.
Odškrtnul jsem si další trofej a vracel se do centra směrem k zámeckému parku.
Po cestě jsem míjel lokální cukrárnu, u níž mne překvapil nápis:
„Čepujeme pivo z vlastního minipivovaru“.
Cože? Ve Strážnici jsou dokonce pivovárky dva?
Zodpovědný pracovník dotyčného svatostánku nebyl přítomen, ale personál mi ochotně natočil výčepní osmičku a silnější dvanáctku.
Osmička byla barvou trochu tmavší (strážničtí mají asi v oblibě tmavší odstíny), ale docela osvěžující.
Dvanáctka byla decentní ejl vyrobená z blíže neurčené kombinace sladů a chmelů chmelená za studena s obsahem alkoholu 4,8%. Chuť nepříliš výrazná, což mi příliš nevadilo, nižší říz a v záhybech doznívání bylo cítit prvky chlorované vody. Přesto mi pivo Connor ze stejnojmenného minipivovaru celkem chutnalo.
Kousek dál se na náměstí nalézá výčep se zahrádkou Praha, kde čepují Starobrno.
Naštěstí jsem tam objevil i ejlíka z hodonínského Křiklouna.
Vida! I v malém městečku na jihu Moravy se dá vybrat!
Člověk, který někoho připomínal
Tento název článku není původní. Stejně se jmenuje jedna z povídek Ivana Vyskočila. Celý příspěvek
Horká Lednice
Ráno jsem si ještě ve Valticích skočil do místního bufetu na nedostižné Dalešice. Tak mi snad před 40 lety chutnaly vybrané pivní značky jako Regent, Svijany nebo Chebské Hradní. Celý příspěvek
Opět za pivem do kraje vína
Po pár letech jsem se opět vypravil na inspekční cestu na jih Moravy.
Motivací mi byl pivovarský přírůstek v Lednici a též možnost ochutnat točeného Březáckého Supa údajně momentálně na jediném dostupném místě. Celý příspěvek
Bon pari v pivu
Nedávno jsem si listoval ve svých starých článcích a zjistil jsem, že výraz „bon pari“ se tam vyskytuje nejméně ve 12 případech.
Bon pari jsou mé oblíbené chutné bonbóny. Začaly se u nás, myslím vyrábět někdy ve druhé půlce 70. let jako jakási licence zahraniční značky Campari.
Zdálo by se absurdní jakékoliv spojování této aromatické cukrovinky s pivem, leč někdy se tomu nedá vyhnout.
Ve většině případů se jedná o senzorickou chybu. Vůně může být v pivu nejen ovocná, ale také například květinová, silážní nebo dokonce trávní (pivo ze západočeské Radnice).
Někdy má pivo z bon pari jen nádech, jindy lze definovat i jejich konkrétní příchuť (pivo z jindřichohradeckého Černého Orla, kde jsem jasně cítil bon pariovské zelené jablko).
Zdálo by se, že se jedná zase o nějaký můj degustační výmysl, leč vůbec tomu tak není.
S výrazem „bon pari“ se setkávám v pivním hodnocení celkem často. Nevím, čím je tato nepivní pachuť způsobována a jestli se nejedná o vyhraněnou subjektivitu vnímání, ale toto spojení se mi zdá již docela běžné.
Zrovna včera jsem seděl v Kurníkšopěhospodě poblíž hosta, který si, prakticky na mé doporučení objednal First Ale 11° od Avara. Jeho hodnocení bylo celkem rychlé. Pivo se mu zdálo být jaksi ovocné.
Zavedl jsem řeč, ve které jsem mu vysvětlil, že lehká ovocná příchuť je pro pravé – britské Ale docela charakteristická. A hlučínský produkt britský styl dost připomíná. Většina našich i zahraničních svrchňáků bývá alkoholicky mocná a ovocnost je v nich přebitá bohatým chmelením. Občas se bohužel setkám i s lehkou formou ejlíku (Mild), která pro mne neplní svůj zamýšlený účel osvěživosti, neboť v ní přes chmel necítím samotné pivo.
Pak dotyčný konzument rozšířil svou recenzi právě o termín „bon pari“.
Vzpomněl jsem si jak jsem před časem hodnotil jiný hlučínský výrobek – Sundowner 13°, ve kterém jsem bon pari příchuť rovněž zaregistroval.
Nedá se nic dělat. Pivo má tisíce tváří a hlavně tisíce příchutí. Tak proč by nám nemělo připomínat naši oblíbenou dětskou pochoutku ?
Zobákův festival
Letos jsem v návštěvách oficiálních pivních slavností trochu polevil. Proto jsem se ke konci sezóny vypravil do nedalekého Bílovce. Celý příspěvek