O městě Vlašimi jsem poprvé slyšel někdy v 70. letech. Tenkrát se tam prý hrál dobrý stolní tenis. Celý příspěvek →

Když jsem poprvé našel na internetu zmínku o louňovickém pivu Špácal, rozhodl jsem se, že někdy se tam musím podívat. Celý příspěvek →

To je citát z dětské knihy Hurá do poháru!, kdy chlapecký fotbalový tým z olomouckých Hodolan podlehne v celostátním finále mužstvu z Říčan, avšak neztratí smysl pro fair play. Celý příspěvek →

Je to již skoro 17 let, co byl otevřen Městský pivovar ve Štramberk.

To bylo slávy! Krásná historická budova, příjemné prostředí a hlavně místní ležák Trubač, který se během krátké doby vyprofiloval v uznávané chutné pivo. V prvních letech našeho členství v EU nebylo nic nemožné a tak tiskařský magnát Šmíra dostal díky Štědrým dotacím pivovárek skoro zadarmo.

Samozřejmě, že jeden pivovar nestačí a s pitím roste žízeň. Tak vznikl druhý okázalý podnik v nedalekých Kozlovicích.

Chystala se údajně ještě další pivovarská hospoda v Rychvaldě, avšak z tototo projektu nakonec sešlo.

Zatímco štramberský minipivovar mne vždy potěšil, na Kozlovice jsem si jaksi nedokázal zvyknout. Pěkně zdobený objekt mi připadal kýčovitý a jeho pivo se mi vždy jevilo jako nasládlé. Přesto jsem se do Fojta vždycky stavil při mé tůře z Frýdlantu přes Ondřejník.

Tato pohádka však nemá šťastný konec. Loni přestal vařit Štramberk. A bohužel končí i Kozlovice. Magnát Šmíra sedí ve vyšetřovací vazbě. Prý podváděl na DPH. Jako by to měl zapotřebí. Podnik se zavírá a v současnosti nikdo neví, jak to bude dál.

Jako rozloučení s pivním svatostánkem narazí Kurník šopa hospoda. posledních pár kozlovických kegů. K dispozici je prý desítka, světlá a tmavá 12.

Tak sbohem pivovárku. Snad ještě někdy vstaneš z vlastního popela…

Porubská Sbeerka po zániku Pivotechny ztratila bezprostřední konkurenci.

Chodím tam jen zřídka. Kousek od onoho podniku bydlí má kamarádka, tak tam občas zajdeme.

Většinou tam bývá výběr z 8 piv. Z toho jedno bývá nealkoholické. Stabilně je na čepu pivo Morava.

Moravu mám celkem rád, i když docela proměňuje svoji chuť. Kdysi mi chutnávala jako Budvar, který jsem kdysi v roce 1981 pil v Jihlavě. Tentokrát se nefiltr 12° celkem povedl.

Nebyla nejhorší ani žitná IPA Něžná Bára z Chomoutova. Pšeničný svrchně kvašený speciál z Mazáka mne ale příliš neoslovil a bral jsem jej spíše jako trochu přechmelené klišé.

Ceny ve Sbeerce nejsou nejnižší. Tentokrát jsem se však rozhodl tam poobědvat. Kamarádka si objednala kachnu s červeným zelím za 250 Kč (prý byla slušná, ale mohla mít křupavější kůrku). Já jsem si z nabídky vybral „špacle“ s brynzou a slaninou za asi 180 Kč.

Spatzle jsou těstoviny německého původu. I když jsem věděl, že halušky jsou k brynze stylovější, dal jsem špaclím šanci.

Nakonec nebyly nejhorší. I brynza byla v pořádku. Avšak navzdory mému očekávání, že bude pokrm doplněn stylovým nezdravým, avšak křupavým špekem, v porci se objevovaly záhadné nahnědlé proužky celkem podivné chuti a tuhé konzistence. Zkonzumoval jsem jich pár, zbytek (nebylo jich naštěstí moc) jsem s odporem odložil na okraj talíře.

Původně jsem se chtěl obsluhy zeptat o jakou pochutinu šlo (neboť slaninu bych v jakékoliv formě dokázal dedukovat), ale pak jsem se rozhodl, že si nebudu kazit celkem příjemnou atmosféru a podivný kulinářský tovar jsem spláchl další Moravou.

Příště si oběd ve Sbeerc rozmyslím.

Dozvuky Ležákového týdne v Kurníkšopěhospodě jsem zachytil ještě toto pondělí.

Vedle některých značek, které jsem minulý týden ochutnal jsem na seznamu spatřil ležák z Luhačovic.

Doposud jsem pil jen nějakou jejich ipu, tak jsem nabídku ocenil. Mok byl kvalitní a až bolestně hořký. Intenzivní pelyněk naštěstí vyvažovala sladová tělnatost, takže Vincent (Vincenz?) 12° nebyl jen samý chmel. Hořkost pronikla i do doznívání. Napadlo mne, že od luhačovického piva bych očekával chuť spíše do slana, uvážíme-li lokalitu plnou charismatických minerálních pramenů.

Je dobře, že toto lázeňské město má svůj pivovárek. Věřme, že ten si najde své klienty zejména z řad lázeňských hostů.

Dalším z testovaných vzorků byl bavorský Keesmann Herren Pils. Značka mi celkem důvěrně známá, neboť jsem na ni chodíval během mých krátkých pobytů v Bambergu.

A ve srovnání s předchozím pivkem jsem se opět ubezpečil, že když dva dělají totéž, není to totéž. Keesmann je malý městský pivovar s lahvárnou, proto mi jeho produkty chutnají skoro minipivovarsky. Herren Pils je filtrovaný, nicméně je plný poutavých vůní a příchutí. Kvalitní německé značky mívají k těm českým dost blízko, ale některé rozdíly jsou, alespoň pro mne, docela patrné. Kupříkladu mnohé Kellerbiery mívají spíše sladovou příchuť, naopak Pilsy či Pilsnery jsou mnohdy až pronikavě hořké.

Bamberský výrobek je v příjemné balanci a zaručeně potěší srdce i českého pivaře.

Ležáková akce v Šopě se povedla a mohli by ji v dohledné době zopakovat.

Onehdy jsem popíjel jakýsi v našich krajích celkem exotický ležák a zaujala mne jeho skrytá příchuť.

Trvalo chvíli, než jsem ji dokázal definovat. Ano. Bylo to někdy koncem 60. let, kdy jsem si hrál na pískovišti v Mar. Horách u ulice Korunní a lokální písek (zejména tem „mokrý“) byl něčím intenzivním cítit. Během let jsem se s takovýmto pachem setkal ještě při různých příležitostech několikrát, ale nejvíce mi v mysli utkvěla právě asociace na ten písek.

Asi před 30 lety jsem se v jakési americké knajpě oddával degustaci místních draftů, když tu jsem spatřil v regále pro mne do té doby neznámou značku. Lahvové pivko Rolling Rock.

Z etikety jsem se dozvěděl, že pivovarská společnost byla založena již roku 1939 přímo na vrcholu vleklé hospodářské krize kdesi v Pensylvánii. Název firmy nebo města, kde se onen lager vařil byl Latrobe. A aróma a i následná chuť Rolling Rocku mi hodně připomínala historické pískoviště v Mar. Horách.

Tento zvláštní zážitek jsem si průběžně ověřoval a vždy jsem došel ke stejnému závěru.

A tak podobně (pískově) mi chutnalo i nejmenované pivo v Kurníkšopě.

Bohužel, značku Rolling Rock v roce 2006 koupila firma  Anheuser Busch a dnes se stejnojmenný (tipuji však, že chuťově odlišný) mok vaří přímo v St. Louis, Missouri .

Je to škoda, nicméně má asociace na staré pískoviště a na Rolling Rock z Latrobe mi zůstane navždy.

Již od pondělí probíhají v ostravské Kurníkšopěhospodě ležákové dny pod sloganem „Přijďte si k nám poležet….“

Na 4 – 5 pípách rotují ležáky z různých pivovarů a zbylé tři jsou určeny pro piva svrchně, případě spontánně kvašená. Naprostý opak, než je tomu normálně.

Cca do středy jsem na čepu neviděl nic, co bych neznal. Avšak zaujalo mne inzerované pivo z francké Schlenkerly.

V Bambergu jsem na toto pivo přímo do historického pivovárku z roku 1405 pravidelně chodíval a vždy si dával to řádně „nakuřované“. Avšak do ostravského Kurníku dorazila várka 11°ležáku netradičně světlého.

Angličané (a tím pádem i jiné anglicky hovořící národy) používají k označení světlého moku přídavného jména „Pale“(bledý). Světlé se může říci i „light“, ale v tomto kontextu se většinou jedná o piva lehká čili zpravidla nízkoalkoholická.

Světlá Schlenkerla nebyla vůbec špatná. Pivečko hořké s rafinovanou, lehce latentní bavorskou příchutí. Trochu se odlišuje od našich klasických ležáků, ale asertivně dává najevo, že patří do stejné kvalitní rodiny.

Už bych se zase chtěl podívat do Bavor. A ještě raději do Frank….

Volná sobota, slunečné počasí. Vzhůru do Paskova! Celý příspěvek →