Nechceme úspory zadarmo!

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Šimek s Grossmanem nebo Cimrmani jsou ve svém absurdním humoru úplní břídilové proti členům naší současné poslepované vlády.

Ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL) onehdy prý zatajil některé podstatné skutečnosti z analýz, které zkoumaly, nakolik by se vyplatilo přestěhování dvou státních dotačních úřadů z Prahy na Moravu.

Uvažovalo se v případě Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF)(???) o jeho přestěhování do Brna. Stejně tak by se měla další veledůležitá instituce Státní zemědělský intervenční fond (proboha, kdo toto vymýšlí?) přesunout do Olomouce. Důvodem této plánované transakce mají být údajně možné úspory.

Analýzy renomovaných firem Ernst+Young a Deloitte, které si Ministerstvo zemědělství najalo ovšem počítají primárně s velkou vstupní investicí. Úředníkům se z Prahy nechce a plánují hromadné výpovědi. V tom případě bude nutné najat a zaškolit nové pracovní síly.

V případě práce pražského úředníka v Brně nebo Olomouci je samozřejmě třeba proplácet cestovné nebo ubytování.

Obě analytické společnosti se však nakonec shodly, že úspora přijde. Cituji text:             „Prostá návratnost 215 – 246 let je mimo horizont ekonomického rozhodování, resp. z ekonomického pohledu nelze doporučit realizaci…“

Toto není aprílový hoax!

„……ohlásil tah na G 12, čímž se ocitl zcela mimo šachovnici..“

Závěrem je ještě třeba dodat, že oba posudky prozatím stály daňové poplatníky                880 000 Kč. Hlavně by měl stát rohlík 8 Kč.

Mimochodem, U Segala zdražil půllitr 11°Trolla přes noc o celé čtyři koruny….

Kde se dnes vaří Opavský Zlatovar?

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Otázka typu „jak dlouho trvala třicetiletá válka“ není v tomto případě vůbec od věci.

Kultovní regionální pivovar, který byl věrnou součástí města Opavy od roku 1825 se stal koncem minulého století obětí hektické privatizace, kdy se jej zmocnila dynastie Kolků známá mimo jiné i aférou Hanebně chátrajícího někdejšího módního domu Ostravice a roku 2005 přivedla ke krachu.

Pivaři tak přišli o ikonickou, lehce nasládlou značku, která se od té doby vařila v hostitelských pivovarech v Litovli a v Uherském Brodě.

Zpočátku si pamětníci snažili vsugerovat, že se tehdejší výrobci drží alespoň rámcově původní receptury, než si museli přiznat, že se bohužel jedná o lacinou bezpohlavní břečku.

V Opavě se dnes díky bohu vaří v Nové Sladovně Korbel a v Kylešovicích Brtník, Grizzly a Kodiak, přesto se se značkou Zlatovar můžete tady setkat.

V nálevně Admirál Club na opavském náměstí točí 10 i 12 za dnes už takřka sci-fi ceny 26 a 28 Kč. Šenk je vkusně vyzdoben jako Pivovarská hospoda někdejšího Troppauer Braurei, leč pivo, ač fortelně točené se bohužel hodí pouze k uhašení primární žízně.

Pamětnická výčepní mi ochotně prozradila, že Zlatovar v současnosti dováží z Černé Hory.

To jsem si myslel. Jinak bych ještě tipoval Jihlavu.

Nabízí se úvaha o neblahém osudu někdejších Pivovarů Lobkowicz, momentálně úpících pod čínským jařmem.

To je však námět na příští samostatný článek.

Pivní tácky na příděl

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Když jsem před 42 lety začal s aktivním pivařstvím, pivní tácky v tuzemských hospodách bývaly spíše výjimkou.

Pamatuji, že v Ostravě tenkrát tácky měli pouze v restauraci 2.cenové skupiny              U Staročecha.

Občas se pivní tácek objevil i mimo Prahu, o čemž svědčila má tehdejší příležitostná sbírka.

Na pivní tácky se též kdysi čárkami označovala zkonzumovaná piva a ještě do 70. let bylo možno poslat řádně ofrankovaný tácek jako pohlednici z výletu.

Nejvíce mi tenkrát imponovaly velmi vzácné tácky keramické.

Dnes je naštěstí všechno jinak a sběratelé tohoto artiklu mají příslovečné žně i na výhradně tuzemském trhu. Tácky mají různé tvary, barvy či grafiku. Někdy mají blíže k malebné minulosti a jsou spíše tradičního charakteru, jindy inklinují k nejrůznějším formám modernismu. Jako předmět sběratelství tvoří často i celé série. Pobavilo mne například, že pivovárek v Dolním Sklenově použil na své podtácky podobizny svých štamgastů.

Pivní tácek byl vždy fenoménem určitého prostředí. Konzumenti si jej běžně brali s přítomných stojánků a používali často až do jeho případného rozmočení.

Hospodský podtácek je prostě něco, co je pohostinským zařízením poskytováno hostům kvůli oboustrannému prospěchu. Zákazník má pocit hospodské sounáležitosti a zbytečně nezasviní stůl.

V poslední době se nám však v knajpách rozmáhá jistý nešvar. Pivní tácky jsou jen na příděl. Na stole žádný stojánek a podtácku se žíznivý pivař dočká až s prvním přineseným pivem. Požádá – li potenciální sběratel o exemplář do své kolekce, ten je mu v těchto případech nabídnut k prodeji za určitou, zpravidla vysokou finanční částku.

Je pravda, že nic není zadarmo. Avšak hodnota obyčejného pivního podtácku by mohla být zahrnuta v ceně obvykle i tak předraženého piva, aby se host cítil v šenku zase jako doma.