Každá Strážnice není fízlárna

Někdy je to i městečko v Jihomoravském kraji.

Do Strážnice jsem se nikdy předtím nedostal. Nejblíže jsem snad byl v okresním městě Hodonín – jednou dokonce déle než měsíc při výkonu základní vojenské služby.

Co o tom městysu vlastně vím? Nic moc. Jen to, že se tam tradičně konají mezinárodní folklórní slavnosti a že se tam daří vínu.

Podle serveru Pividky.cz se však tam, v centru vinařství dokonce vaří i pivo.

Toho odpoledne bylo ve Strážnici minimálně 35 °C ve stínu.

Normální člověk by se nejspíš vylepil někde u vody, ale já jsem se rozhodl ochutnat originál strážnické pivo.

Naštěstí nalézt tento podnik nebylo nikterak složité. Kousek za železničním přejezdem směrem na Radějov jsem našel hospůdku se zahrádkou, kde vedle Radegastu 10° a 12° točili též strážnickou 11° s názvem Slavjan.

Jedná se o pivo polotmavé, které přímo neurazí, avšak ani nijak zvlášť neoslní. Spíše chutná v extrémním zářiovém horku a přispívá k tomu i fakt, že konzumujete pivo vyrobené v centru rozsáhlé vinařské oblasti.

Odškrtnul jsem si další trofej a vracel se do centra směrem k zámeckému parku.

Po cestě jsem míjel lokální cukrárnu, u níž mne překvapil nápis:

„Čepujeme pivo z vlastního minipivovaru“.

Cože? Ve Strážnici jsou dokonce pivovárky dva?

Zodpovědný pracovník dotyčného svatostánku nebyl přítomen, ale personál mi ochotně natočil výčepní osmičku a silnější dvanáctku.

Osmička byla barvou trochu tmavší (strážničtí mají asi v oblibě tmavší odstíny), ale docela osvěžující.

Dvanáctka byla decentní ejl vyrobená z blíže neurčené kombinace sladů a chmelů chmelená za studena s obsahem alkoholu 4,8%. Chuť nepříliš výrazná, což mi příliš nevadilo, nižší říz a v záhybech doznívání bylo cítit prvky chlorované vody. Přesto mi pivo Connor ze stejnojmenného minipivovaru celkem chutnalo.

Kousek dál se na náměstí nalézá výčep se zahrádkou Praha, kde čepují Starobrno.

Naštěstí jsem tam objevil i ejlíka z hodonínského Křiklouna.

Vida! I v malém městečku na jihu Moravy se dá vybrat!

Bon pari v pivu

Nedávno jsem si listoval ve svých starých článcích a zjistil jsem, že výraz „bon pari“ se tam vyskytuje nejméně ve 12 případech.

Bon pari jsou mé oblíbené chutné bonbóny. Začaly se u nás, myslím vyrábět někdy ve druhé půlce 70. let jako jakási licence zahraniční značky Campari.

Zdálo by se absurdní jakékoliv spojování této aromatické cukrovinky s pivem, leč někdy se tomu nedá vyhnout.

Ve většině případů se jedná o senzorickou chybu. Vůně může být v pivu nejen ovocná, ale také například květinová, silážní nebo dokonce trávní (pivo ze západočeské Radnice).

Někdy má pivo z bon pari jen nádech, jindy lze definovat i jejich konkrétní příchuť (pivo z jindřichohradeckého Černého Orla, kde jsem jasně cítil bon pariovské zelené jablko).

Zdálo by se, že se jedná zase o nějaký můj degustační výmysl, leč vůbec tomu tak není.

S výrazem „bon pari“ se setkávám v pivním hodnocení celkem často. Nevím, čím je tato nepivní pachuť způsobována a jestli se nejedná o vyhraněnou subjektivitu vnímání, ale toto spojení se mi zdá již docela běžné.

Zrovna včera jsem seděl v Kurníkšopěhospodě poblíž hosta, který si, prakticky na mé doporučení objednal First Ale 11° od Avara. Jeho hodnocení bylo celkem rychlé. Pivo se mu zdálo být jaksi ovocné.

Zavedl jsem řeč, ve které jsem mu vysvětlil, že lehká ovocná příchuť je pro pravé – britské Ale docela charakteristická. A hlučínský produkt britský styl dost připomíná. Většina našich i zahraničních svrchňáků bývá alkoholicky mocná a ovocnost je v nich přebitá bohatým chmelením. Občas se bohužel setkám i s lehkou formou ejlíku (Mild), která pro mne neplní svůj zamýšlený účel osvěživosti, neboť v ní přes chmel necítím samotné pivo.

Pak dotyčný konzument rozšířil svou recenzi právě o termín „bon pari“.

Vzpomněl jsem si jak jsem před časem hodnotil jiný hlučínský výrobek – Sundowner 13°, ve kterém jsem bon pari příchuť rovněž zaregistroval.

Nedá se nic dělat. Pivo má tisíce tváří a hlavně tisíce příchutí. Tak  proč by nám nemělo připomínat naši oblíbenou dětskou pochoutku ?