Archiv pro rubriku: Listy UTOPIJE

Válka proti bigbítu

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Myslím, že k dobrému pivu patří i kvalitní bigbít.

Bigbít (anglicky prostě Rock ´n Roll nebo prostě Rock) se hraje už více než 60, ale spíše 70 let. Začalo to Chuckem Berrym, Fatsem Domino, Billem Hailym a samozřejmě králem Elvisem Presley. Tento žánr se během dekád měnil, rozšiřoval a specializoval. Dnes se v záplavě stylů, které vznikly z někdejšího Rocku orientují možná jen vybraní encyklopedisté.

Rock ´n Roll míval hodně nepřátel a to svorně po celém světě. Hlučná drsná hudba s provokativními texty interpretována zarostlými a dekadentně oblečenými individui dráždila zejména zástupce starší generace i ve svobodných USA. V naší zemi se tenkrát přidala na stranu odpůrců rockové hudby i scestná komunistická ideologie.

Zodpovědným činovníkům však někdy v 60. či 70. letech nešlo ani tak o ideje Marxismu-Leninismu, jako o primární generační spor. Zatímco příslušníci starší generace narození někdy v prvých dvou dekádách 20. století se oháněli v 50. letech stranickými knížkami a zlořečili proti zkázonosnému americkému swingu, o 20 let později jazz už vládnoucí nomenklatuře tolik nevadil, neboť na něm koneckonců vyrostla. Málokdo z generace narozené ve 30. a 40. letech poslouchal výhradně sovětské válečné písně a Bedřicha Smetanu. Pořádně nažhavený bigbít se však stal příslovečným trnem v oku.

Nechci tady vzpomínat na všechny ústrky a nepřátelské aktivity ze strany českých bolševiků, kteří nám – bigbíťákům konstantně znepříjemňovali život. Něco jsem zmínil ve svých pivních knihách. Na onu éru jsem si však mimoděk vzpomněl dnes ráno, když jsem v TV sledoval černobílou pohádku Čertouská Poudačka. Celovečerní pohádka byla natočena v roce 1966 a hudebně nadaného Lucifera v ní hraje Oldřich Nový. Děj se odehrává částečně v pekle a částečně ve vesnické hospodě, v níž zkouší místní dechová kutálka. Angažmá v ní získá mladý bubeník Václav Sloup, který je mimochodem čert vyslaný na Zem a začnou se dít věci. Ačkoliv v polkách a valčících hraje celkem disciplinovaně na velký buben s činelem, při svém sóle, zničehonic rozehraje v divokých rytmech celou soupravu. Zní skoro jako John Bonham. Dle očekávání tehdejší atmosféry ve společnosti hosté se stávají při jeho produkci agresivními, hádají se, pomlouvají a dokonce se i poperou. Přesně tak tenkrát komunisté a jejich přisluhovači prezentovali prozápadní a škodlivý bigbít (mimochodem tento pseudoanglický výraz byl vymyšlen u nás). Možná, že hledám konflikt tam, kde není, ale podle mne v době, kdy již na západě vystupovaly rockové soubory jako Yardbirds, Atomic Rooster, Animals nebo MC 5 je v dotyčné pohádce  český národ obrazně zasvěcen duchovi Františka Kmocha, je poslání onoho filmového díla zřejmé.

A hnedka mne napadl další, tentokrát již mnohem zářnější příklad. Počátkem 70. let běžel v naší TV geniální ostravský seriál Dispečer. Děj několika dílů byl prostý a možná pro většinu národa tenkrát stravitelný a snad i zábavný. Hornický předák Leopold Juřica (J.Kobr) vede ve svém volném čase též amatérský dechový soubor, kde v té době účinkují mnohé tehdejší herecké hvězdy (Vochoč, Matoušek, Šulc). Má také dospělou dceru, která se vdá za mladého dispečera, který pracuje na stejné šachtě jako Juřica. Celý seriál vyznívá evidentně jakože mladí lidé jsou divocí, zbrklí, často bezohlední, leč nezkušení a hloupí. Právě proto konstantně potřebují dobrou radu starších a vedení. Toto je prakticky pointa všech dílů, kterou jsem odhalil i v mých pouhých 10 letech.

Zvláště povedená je epizoda, kdy Leopold Juřica dostane echo, že členové jeho milované dechovky hrají tajně na jakési vesnické zábavě úpadkový repertoár. Zhrzený kapelník se kamsi do Beskyd okamžitě vypraví. A opravdu! Jeho dechovkáři nehrají na spořádané měděné hudební nástroje, nýbrž na kytaru, bonga a rurmba koule odrhovačku Tam kde leží Caracas muž jménem Pedro žil….Olé olé kupte si zas, olé olé náš ananas.“

Rozervaný Juřica chce udělat scénu, nakonec však rezignuje. Takovou zradu si nezasloužil! Jedem z jeho hudebníků však uvádí věc na pravou míru: „Alespoň se tu nedostali ti kluci s tím bigbítem…“ Vítězství pravdy a spořádaného světového řádu!

Několik desetiletí zkušenosti mne poučily, abych nedělal stejné chyby a neodsuzoval jakékoliv umění jen proto, že mi se osobně nelíbí. Avšak z výjimkou techna. To nedělají lidé, ale mašiny. A pak též nesnáším rap z hub zakomplexovaných černochů. A ty soubory rádoby krásných manekýnů utápějících se v neupřímných banalitách. A samozřejmě, že dechovku nemůžu ani cítit…..

Ve zmíněném díle Dispečera však byla jedna poučná věc: Na pípě tam visí cedule: „Čepujeme beskydské pivo“. Tak se tenkrát nejspíš jmenoval Radegast z Nošovic.