S otvíráním klasických lahváčů jsem většinou problémy neměl.

Obvykle u sebe nosím otvírák, během let jsem zdokonalil otvírání piva o futra dveří, aby mi moc nevyteklo, ve vlaku, ještě když se tam běžně vyskytovala stahovací okna jsem používal speciální „železniční“ techniku. Jiní vynalézaví pivaři umějí otevřít láhev o hranu stolu, jedno o druhé, zapalovačem a ti nejodolnější dokonce vlastními zuby.

Nedávno mne velice překvapil můj dlouholetý soused, absolvent strojní průmyslovky, který si po celý večer nedokázal poradit s keramickým pivním uzávěrem.

Otvírání PET lahví se proti pestrosti technik používaných u klasických lahváčů zdá naprosto jednoznačné. Prostě odkroutit závitovou čepičku. Lze to normálně jen jedním, tím správným směrem a s touto triviální metodou by neměl mít nikdo jakékoliv problémy.

Již se mi však párkrát stalo, že vršek šel odkroutit značně obtížně. Někdy jsem musel použít kuchyňskou utěrku, jindy jsem dokonce uzávěrem flašky mlátil o stůl. Doposud se to vždy nakonec podařilo.

Před pár dny to však u nejmenované značky opravdu nešlo. Vyzkoušel jsem skoro vše, nakonec jsem do plastové zátky udělal malou díru a následným mačkáním petky jsem si stříkal pivo do půllitru.

Možná, že mne opouští fyzická síla. Ale petku by si měly být schopny otevřít i slabé ženy. Ne každý pivař je silákem, který se udržuje v kondici soubojem v páce nebo vybíjením hospod.

Napadlo mne také, zdali to není klika doktora Nešpora, který chce tímto způsobem odnaučit lidi chlastat.

Závěrem apeluji na příslušné výrobce: Neutahujte zátky tak silně. Jste tak proti vlastní pitelnosti!!!

HOW THE WOJTECH STOLE CHRISTMAS.

Zápletka pohádkového filmu z roku 2000 je prostá a poučná. Celý příspěvek →

Nedávno jsem psal, že mne potěšilo, jak mi číšník U Rady podal druhou plzeň ještě než jsem měl tu první dopitou.

Včera jsem po pěším přesunu z Fifejd do Petřkovic zamířil do tradiční místní knajpy U Blechy (dnes U Ohřálů). Ale ouha! V současnosti tam mají hned dva zavírací dny a já se náhodou do toho druhého trefil.

Kousek dál stojí neosobní pivní bar Satelit. Usadil jsem se na kryté zahrádce a zjišťoval sortiment. Poměrně fádní. Ostrava 10°, 11°Mustang a 12°. Nějak neregistruji chuťový rozdíl mezi Ostravarem a Mustangem. Občas se liší docela logicky cenově. Tak co? Mám před lekcí španělštiny. Nestačila by desítka.

Statná výčepní, později jsem zjistil, že to je náhodou manželka jednoho z mých žáků se mne zeptala pouze jedním slovem: „Pivo?“ a odchvátala dříve než jsem stačil svou objednávku blíže specifikovat. Automaticky mi po chvíli přinesla dvanáctku.

V náročném pracovním zapojení a při kvantitě alternativních pivních značek, které je nutno náležitě zdegustovat, by jeden zapomněl i na Covid 19. Celý příspěvek →

Někdejší podnik Dopravní podnik města Ostravy nemíval příliš dobrou pověst. Dokonce se mu říkalo „ostravská doleva“…. Celý příspěvek →

Je to už více než 15 let, kdy jsem čas od času projížděl vlakem kolem stavby nového koridoru v blízkosti pražského hlavního nádraží. Celý příspěvek →

Každý začátek je těžký a všechno je jednou poprvé.

Tím si prošel i erudovaný antikvariátník Segal, když koncem roku 2009 otvíral na Fifejdách svou první hospodu.

Největší problém je spolupráce s lidmi. Zejména s hospodským personálem. Pamatuji, že jedním z prvních Segalových výčepních byl jakýsi feťák, který bez dozoru zavíral hospodu místo o půlnoci již před osmou a následně v provozovně spal.

Následovala dcera Segalových sousedů Lenka, kterou znal novopečený hospodský údajně již od dětství. Celkem sympatická usměvavá dívka skončila v hospůdce po několika měsících s pozoruhodným maňasem. Hostinská činnost zřejmě mění lidské charaktery.

Záhadná a charismatická Černá Mamba, podle níž se dokonce hospoda pár týdnů jmenovala dokázala v rekordně krátkém čase rozeštvat celou lokální klientelu. Neznám podrobnosti, ale muselo to být velice zajímavé.

Další výčepní byla mladá zřejmě svobodná matka, která při práci občas dozorovala svou malou dceru. Zdálo se, že se v pivu vyzná a opravdu v lokále nějaký ten měsíc vydržela. Za jejího působení jsem však v některých pivech cítil zvláštní, nehomogenní aróma, které do správného truňku nepatří. Jakoby někdo sahal na vršek půllitru rukama zamazanýma od jakéhosi fragrantního hydratačního krému. Osazenstvo Segala mé pocity nesdílelo a považovalo mne za notorického kverulanta. Jednou přišel do knajpy přespolní host a hned při prvním doušku odhalil stejný problém. Tentokrát se Segal zamyslel a zjistilo se, že výčepní umývá sklenice v jaru s jablečnou příchutí a následně je řádně neproplachuje. Opravdu mne nešálily smysly.

Poslední neblaze proslulou pracovní silou byla již v diskuzi zmíněná servírka Denisa. Ta nejenže neodpouštěla na začátku směny nařízená dvě piva z každého kohoutu, ale přivydělávala si i jinou podloudnou činností. V té době byla U Segala na čepu ještě ostravská 10°. Denisa tímto levným výčepním pivem zpravidla naplnila skoro třetinu půllitru a dočepovala objednaným, často i dvakrát dražším speciálem. Někdy si možná i pomáhala pitnou vodou.

Následně se personální situace U Segala celkem stabilizovala. Věřme, že to tak i zůstane.

Poplašné a výhružné zprávy o zkázonosném Covidu nepřestávají bavit. Celý příspěvek →

Zastánci Svatého Covidu vymýšlejí stále nové a nové ptákoviny. Celý příspěvek →

V někdejším satirickém a humoristickém časopise Dikobraz bývala rubrika, která se jmenovala Kýhovýra. Celý příspěvek →