Pivovar v pražském Braníku byl založen v roce 1899.

Zajímavé je jeho pestrobarevné logo přímo z tvůrčí dílny malíře Mikoláše Alše.

Do Prahy jsem v 80. letech jezdíval především na Kozla, Plzeň, Budvar a Staropramen. Braníku jsem se však nikterak nevyhýbal. Zvlášť zajímavý pro mne byl tenkrát jeho 14° Speciál, který čepovali v restauraci U Supa.

Počátkem 90. let jsem s oblibou chodíval do Branického sklípku, kde se vedle vzorně točené světlé 11° a 12° vyskytoval i výše zmíněný Speciál a též 12° pivo černé, které se kdysi točilo v hostinci U Malvazů a též u Sv. Tomáše (původní hostinský pivovárek zrušen v 50. letech).

Někdy v polovině roku 1993 se do tehdejších pražských pivovarů Staropramen, do nichž patřil tenkrát i Ostravar a Vratislav vetřel britský velkovýrobce Bass Burton (Burton Bass?) a jeho vstup na naši pivní scénu předznamenal zhoubný proces uzavírání tradičních českých provozoven. V tomto případě to byl hned ze startu Vratislav, holešovický Měšťan a koncem roku 2006 zejména z důvodů enormního zadlužení a snížení odbytu právě pivovar v Braníku.

Ano. Pivo Braník se stále vyrábí. Vaří se ve smíchovském Staropramenu a možná i u nás v Ostravě.

V současnosti tato značka splňuje všechny parametry levného průmyslně vyráběného „piva“. V podstatě je to kapalina takřka bez chuti a zápachu, která by měla uspokojit nepříliš movité ochmelky a dát jim alespoň degustační informaci, že pijí cosi jako pivo.

Aby iluze laciného výrobku byla dokonalá, pro potřeby supermarketů se branické výčepní světlé stáčí rovněž do dvoulitrových PET lahví.

A právě zmíněný Braník dvoulitr se proti své vůli stal argumentem elitní skupiny podporovatelů současné české kolaborantské a vlastizrádné vlády proti jejím oponentům ve vleklé a špinavé informační válce.

Dříve tito kvazi bolševici posílali osoby s odlišnými názory do restaurací IV. cenové skupiny. Toto dělení pohostinských podniků na jednotlivé skupiny však není již více než 30 let aktuální, navíc se možná dozvěděli, že do „čtyřek“ chodil vedle skutečných osobností naší historie též například Václav Havel. Proto dostali potřebu vymyslet něco ještě odpudivějšího a tak se jim naskytl právě dvoulitrový Braník.

Podle strážců selektivní demokracie jsou všichni odpůrci zvrhlého režimu nejen chudí duchem, ale též nemajetní. Rovněž jsou všichni alkoholici. Proto na svých protestních shromážděních a určitě i v soukromí chlastají svůj zamilovaný Braník, jehož konzumací ještě více degenerují.

Vláda zadlužuje národ, půjčuje si finance, které vráží bezhlavě do cizího státu, a seká další černé díry v rozpočtu.

Dej si Braník dvoulitr, ty prorusssssssssský dezoláte!

Nevadí, že máme jednu z největších inflací v EU, nekontrolovatelný růst cen potravin a nejméně dostupné bydlení v Evropě?

To máš ze Sputniku ty Putlerova rohožko? A netykej mi, soudruhu. Nejsme na stranické schůzi. Dej si raději Braník!

Je normální, aby tato prolhaná vláda ze dne na den měnila zásadně svá prohlášení, podmínky již uzavřených smluv či jednotlivé části zákonů?

Běžte si na Václavák, vy socky. Když se máte špatně, najděte si další práci, rudí švábi. A dejte si Braník dvoulitr s vašim čínsko-ruským Milošem Chlastěvičem Zemanem!

V naší zemi je omezována svoboda projevu a začínají zase politické procesy.

……………dvoulitr Braník………!!!

Je nasnadě, že se zapřisáhlými antibraníkáři vést diskuzi nelze. Rádi své odpůrce rovněž označují za absolventy VŠŽ, což je Vysoká škola života, dle mého názoru instituce společnosti mnohem prospěšnější nežli nejrůznější politologie či genderová studia zabývající se problémy frustrovaných jedinců, kteří si nedokáží sami vybrat, které WC použít.

Podle mne mnozí oponentní současného režimu Braník dvoulitr ani neznají. Jsou totiž mezi nimi i vzdělaní a ekonomicky zajištění lidé, akademici či univerzitní profesoři, na něž je někdy pořádán hon jak v 50. letech nebo i řadoví občané, jejichž jediným prohřeškem je, že mají odlišný názor a občas i odvahu jej vyslovit.

A co vlastně pijí kritikové kritiků naší diletantské a zhoubné politické scény?

V nejlepším případě nějaká dražší sofistikovaná piva, ročníková vína či dokonce ušlechtilé Single Malty?

Nejspíš však energetické drinky, které jim dodávají energii urážet osoby, které jim názorově nesedí a navíc jim zalepují mozky, takže jsou schopni vstřebávat jen paterny té jediné správné masmediální propagandy.

Za vše totiž může Babiš, Putin, důchodci a OSVČ.

A možná si v létě naloží svou škodovku petkami Braníku a vyrazí na zasloužený odpočinek do Chorvatska.

V každém případě je nefér zneužít pro informační a potažmo politický boj jakékoliv pivo.

Dvoulitrový Braník sice není vůbec živý organismus (HGB, pastér, etc.), ale vnímejme jej alespoň jako objekt, který byl vytvořen, aby své spotřebitele potěšil.

Některým levně uhasí žízeň, jiné lehce opije, mnohým může nakonec způsobit i zvracení, bolest hlavy a deprese.

Za náš bordel ale Braník dvoulitr opravdu nemůže.

Vlastně se jmenoval Petr a Upír mu pouze říkali. Celý příspěvek →

Takřka shakespearovská otázka mne napadla při popíjení piva z žateckého pivovaru Falcon (Falkon?). Tento mok se totiž jmenoval This Is a Beer. Celý příspěvek →

Zamýšlím se, kde se název „Prezident“ objevuje v pivním průmyslu. Celý příspěvek →

Vlajka slouží jako znak nebo symbol. Své vlajky mají státy, firmy nebo i sportovní kluby. Vzpomínám, že kdysi mělo svou vlajku i Bratrstvo Chmelové Šišky.

V socialistickém Československu vždy počátkem května vypukla vlajková mánie. Statisíce, možná miliony vlajek různých velikostí vyrobených z nejrůznějších materiálů se rozdalo mezi dělný lid. Ty pak dle komunistických obyčejů byly rozvěšovány na nejrůznějších místech, lidé si je vylepovali na okenní skla nebo s nimi zuřivě mávali na přehlídkách a v průvodech.

Jednalo se tenkrát o dva druhy vlajek a praporů. Byla to vlajka československá a sovětská.

Sovětská zástava byla prezentována jako vděčnost za osvobození naší vlasti sovětskou armádou v roce 1945.

Po letech tento, v podstatě i vynucený vděk slábl a po roce 1989 se sovětské praporky objevovali v naší zemi spíše sporadicky. Navíc samotná rudá vlajka se srpem a kladivem byla zrušena a Sovětský svaz se koncem roku 1991 bez náhrady rozpadl.

Dnes mnozí současní politici rádi tvrdí, že Rusové vyzbrojeni americkými zbraněmi k nám přijeli hlavně krást, loupit, vraždit a znásilňovat.

Pravda je, že pamětníků již dnes moc nezbylo a lidé si spíše pamatují bratrskou pomoc vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

I dnes u nás vlaje spousta vlajek. Vedle té české asi nejčastěji ta hvězdná Evropské unie. Příležitostně můžeme spatřit vyvěšené i prapory jiných států.

Asi před deseti lety jsem se u zpráv ČT pobavil, když renomovaná firma Procter + Gamble uvedla na trh nějaké vonítko do WC, které tvořily dva proužky. Žlutý a modrý. Ukrajina pochopitelně okamžitě podala protest a dotyčná společnost stáhla výrobek z oběhu. Připomínalo mi to trapas, kdy při jednom sportovním utkání zahráli litevskou hymnu namísto lotyšské, nebo dokonce jako hymnu kazašskou pustili parodickou kompozici z filmu Borat.

Takto jsem se setkal asi poprvé s ukrajinskou vlajkou.

Dnes je žlutá a modrá, kam se podíváš. Ukrajinská vlajka hyzdí naše státní instituce a bohužel i soukromé objekty. V jedné nejmenované hospodě dokonce nabízeli jako drink na dobročinnost vaječný koňak s curacaem. Naštěstí už dostali rozum.

Válka je strašná věc, i když vypukne mezi etniky, které mají za sebou tisíciletou společnou historii (Kyjevská Rus) a zřejmě i mnoho nevyřízených účtů. Avšak myslím, že to není důvod k vlajkové mánii.

Proč jsme solidárně nevyvěšovali vlajky Rwandy, když se tam v roce 1994 masakrovaly dva znepřátelené kmeny a zahynulo kolem 600 000 lidí?

Nevšiml jsem si ani zástavy Iráku, kde po amerických útocích (nejednalo se o akci NATO posvěcenou Radou bezpečnosti OSN) také zůstalo několik set tisíc civilních obětí.

Výjimkou je snad jen vyvěšení vlajky svobodného Tibetu kopřivnickou radnicí někdy v 90. letech, po němž následovalo zrušení smlouvy na dodávku Tatrovek zhrzenou čínskou delegací, která se jako na potvoru zrovna nalézala ve městě.

Podle nejnovějších statistik má naše republika nejhorší dostupnost bydlení a nejhorší státní rozpočet v celé Evropě (včetně Severní Makedonie a Albánie), před pár dny nocovalo v Hustopečích před střediskem zubního lékaře několik set bezprizorních pacientů a naši odborníci chtějí, abychom pracovali za řádně zdaněný mrzký peníz až do smrti. Přesto naše „demokratická“ a „pravicová“ vláda bezohledně nakládá s penězi daňových poplatníků, konstantně zadlužuje stát a horem spodem láduje finance do nekončícího konfliktu.

Jestliže si neumíte představit cifru sto miliard, tak vězte, že se jedná o jedničku a 11 nul.

Takovou sumu hodlají naši vlastizrádní politici ukrást a zpronevěřit. A to vše pod vlajkou naprosto cizího státu.

Mimochodem věděli jste, že španělsky se řekne vlajka bandera?

Slyšel jsem o tom už kdysi v českém demokratickém pivním pravěku. V některých hospodách se prý tenkrát objevily ceníky točeného piva, které udávaly cenu za 0,48 l. Celý příspěvek →

Před pár týdny jsem se stavil do Pivovarské restaurace v Pardubicích. Celý příspěvek →

Když se něco mění postupně, jedinec si to ani plně neuvědomuje. Celý příspěvek →

Když jsem před 42 lety začal s aktivním pivařstvím, pivní tácky v tuzemských hospodách bývaly spíše výjimkou.

Pamatuji, že v Ostravě tenkrát tácky měli pouze v restauraci 2.cenové skupiny              U Staročecha.

Občas se pivní tácek objevil i mimo Prahu, o čemž svědčila má tehdejší příležitostná sbírka.

Na pivní tácky se též kdysi čárkami označovala zkonzumovaná piva a ještě do 70. let bylo možno poslat řádně ofrankovaný tácek jako pohlednici z výletu.

Nejvíce mi tenkrát imponovaly velmi vzácné tácky keramické.

Dnes je naštěstí všechno jinak a sběratelé tohoto artiklu mají příslovečné žně i na výhradně tuzemském trhu. Tácky mají různé tvary, barvy či grafiku. Někdy mají blíže k malebné minulosti a jsou spíše tradičního charakteru, jindy inklinují k nejrůznějším formám modernismu. Jako předmět sběratelství tvoří často i celé série. Pobavilo mne například, že pivovárek v Dolním Sklenově použil na své podtácky podobizny svých štamgastů.

Pivní tácek byl vždy fenoménem určitého prostředí. Konzumenti si jej běžně brali s přítomných stojánků a používali často až do jeho případného rozmočení.

Hospodský podtácek je prostě něco, co je pohostinským zařízením poskytováno hostům kvůli oboustrannému prospěchu. Zákazník má pocit hospodské sounáležitosti a zbytečně nezasviní stůl.

V poslední době se nám však v knajpách rozmáhá jistý nešvar. Pivní tácky jsou jen na příděl. Na stole žádný stojánek a podtácku se žíznivý pivař dočká až s prvním přineseným pivem. Požádá – li potenciální sběratel o exemplář do své kolekce, ten je mu v těchto případech nabídnut k prodeji za určitou, zpravidla vysokou finanční částku.

Je pravda, že nic není zadarmo. Avšak hodnota obyčejného pivního podtácku by mohla být zahrnuta v ceně obvykle i tak předraženého piva, aby se host cítil v šenku zase jako doma.