Pri prochazce Bambergem jsem premyslel nejen o pivu (o tom hlavne), ale rovnez o 
soucasnem vzhledu nekterych nasich onehdy puvabnych mest, ktrere se promenili zasluhou necitelne aplikace vysoce komercniho turismu v nakasirovane turisticke pasti.
O soucasne, umele vytvorene tzv. uprchlicke krizi se jiz par mesicu aktivne mluvi. 
Podivejme se vsak na ni z nasi pivni stranky.
Tak to někdy bývá. Člověku se zdají sny, ve kterých je všechno možné. Umí létat, nebo 
neuvěřitelně rychle běhat, známí lidé v jeho snu jednají naprosto iracionálně, exoticky vyhlížející cizinci hovoří plynně česky, naopak jejich angličtina je naprosto nesrozumitelná. To, co ve snu dává logiku je po procitnutí úplně nelogické. Někdy ovšem člověk narazí na realitu, která předstihne i jeho potenciálně nejdivočejší sny.
Zdá se, že náš Kocourkov nás už nemůže ničím překvapit. Ale bývá to vždy jen pouhé 
zdání. Stejně jako v bestselleru z 80. let Jitro kouzelníků naše neschopné a zoufale přeplacené státní orgány se kvazi invenčně vrací k tomu, co bylo již dávno objeveno, uvedeno v provoz a následně zavrženo…
Našel jsem nedávno na internetu zajímavý článek o tom, jak se mnozí výčepní na 
čepování „na hladinku“ obohacují. Nejsem si jistý přesnou terminologií, ale zde je můj názor.
Naše republika trvale ztrácí svá území. Pomineme-li připojení Prajzké v roce 1920, je z 
naší rozlohy stále ukrajováno.
Největší ztrátou je nesporně přístup k Jadranu a Baltu, kterýžto prohrál Přemysl Otakar II. v bitvě na Moravském Poli již roku 1278. Od 1. ledna 1993 přestalo být součástí naší vlasti i Slovensko. Ještě léta se řešily územní spory a handlovalo se s půdou. Do dějin vešla třeba malá samota U Holubů. V současnosti máme problémy spíše s Polskem. Naši severoslovanští bratři nám příliš v historii nepřáli a ještě před druhou světovou válkou si dělali nároky na kus Těšínska. Moje babička si ještě pamatovala jejich heslo při pokusech o okupaci Slezské Ostravy – „Ostravice – granica“.
Ačkoliv náš stát při své rozloze věru nemá půdy na rozdávání, hodlá opětovně postoupit pěkných pár hektarů sousednímu Polsku. Přesná lokalita a velikost prozatím podléhá utajení (aby byl daňový poplatník z pohraničí o to více překvapen), ale hovoří se o oblastech na Náchodsku a v blízkosti Krkonoš. Proti Polákům osobně nic nemám a do Polska jezdím i na pivo docela rád. Děsí mne však hypotetická situace, kdy se kupříkladu obyvatel Rohova, tudíž slezské obce, která leží jen necelé dva kilometry od polských hranic doslova přes noc stane polským občanem. Výplatu bude dostávat ve zlotuwkach, jeho žena bude mít zakázaný potrat, děti začnou chodit povinně do náboženství a hlavně v knajpě U Komárků bude na čepu místo chutného Rohana bezpohlavní Žywiec nebo Okoczim. I v tomto případě pošetilost našich samozvaných mocných nemá limity.
Stále nemohu zapomenout na hrůzný zážitek před několika lety, kdy nám naši lékaři jasně
řekli: „Když odsud odjedeme, tak tady zdechnete!“
Souostroví Vanuatu se dříve jmenovalo Nové Hebridy a nezávislost získalo 30. července 
1980. Tvoří jej asi 80 ostrovů, na nichž se mluví zhruba 70 jazyky.
Zatímco v podzámčí třou poddaní příslovečnou bídu s nouzí, na zámku se okázale hoduje. 
To není výjev z feudalismu ani z doby neblaze proslulých bolševických papalášů, ale bohužel obrázek naší paradoxní současnosti.
Záleží samozřejmě na tom, jestli se toto slovo píše s malým nebo velkým počátečním 
písmenem.