Toto je naprosto evidentni. Pivarum se to stava dosti casto. Celý příspěvek →

Ano. Stejne jako loni i v tomto roce porada spolecnost Grand Circle, pro kterou momentalne pracuji tydenni vanocni plavby mezi Vidni a Norimberkem.

Normalni clovek by si rekl, ze hrat si na vanocni svatky v listopadu je mirne receno trochu ujete. Ale na na si lodi River Aria je to naprosta rutina. Americti duchodci tak zazili Stedry vecer za dva dny po Dnu dikuvzdani [Thanksgiving Day]. A nasledoval dalsi turnus, ktery se strefil do Mikulase, ktery se v USA neslavi. Jeste prijede jedna vyprava predstirajicich zoufalcu a az konecne posledni plavba konci 23. prosince, coz dava alespon trochu smysl. Na druhy svatek vanocni prijedu domu naprosto vanocne vystaveny a snad nebudu mit energii na oslavu Vanoc v rodinnem kruhu.

Vcera jsme s nasimi americkymi hosty besedovali na vanocni tema. Popisoval jsem jim nase svatecni tradice, z nichz nejvetsi uspech sklidilo me povidani o vanocnich kaprech, ktere na svatky miru masakrujeme az je kuchyne plna krve. Rovnez jsem zabodoval jako clen tolerantniho naroda, kteremu vetsinou i na Vanoce je jedno, do ktereho kostela [jestli vubec] jit na pulnocni msi. Prozradil jsem, ze uprednostnuji svatostanky evangelicke viry, nebot my cesti a moravsti kalisnici pijeme pri svatem prijimani kristovu krev. Trochu jsem mel problem priblizit naseho Jeziska ["little Jesus"], ktery vypada jen jako mnohem chudsi pribuzny Santa Klause. Zadni sobi, elfove, kominy a jine legendy. Na druhou stranu Jezisek zase podporuje predstavivost.

Nejvice se libila nase tradice se zlatymi prasatky. Prestoze jsem o Stedrem dni vetsinou az do vecera nic nejedl, zadny zlaty brav jsem nevidel. To se zmenilo, kdyz jsem tento den zrana zacal chodit na pivo. To jsem potkal zvirat azaz.

Nesvepravny svet zaziva dalsi magorinu. Tentokrat je to absurdni kampan „Ja taky“. Celý příspěvek →

Jak jsem vcera zase louskal svoji letitou ucebnici nemciny pro samouky narazil jsem na zajmeno Derselbe. Celý příspěvek →

Časově i surovinově nenáročná polévka může sloužit přímo jako pokrm k pivu i jako součást ranních vyproš’továků. Celý příspěvek →

Své recepty vymýšlím improvizačně, podle toho, co mám doma zrovna k dispozici. Celý příspěvek →

Rezolutní heslo ze španělské občanské války z 30. let 20. století je snad opět aktuální. Celý příspěvek →

…..někdy je v životě těžká volba. A neplatí to jen u piva. Celý příspěvek →

Další díl z cyklu TV Náš venkov, tentokrát o obci Potštejn nastolil hned několik pivních otázek. Ta zásadní je o sporu pivních konzervativců s pivní avantgardou. Celý příspěvek →

Hajzlbaba [nemecky die heiselfrau] spisovne toaletarka je osoba pracujici na verejnych zachodcicha starajici se o jejich cistotu.

Zhruba pred 30 lety tato zivnost v nekdejsi CSSR jen kvetla. A myslim, ze to tenkrat skutecne byla jakasi zivnost. Stejne jako satnarky i hajzlbaby pry zily s utrzenych poplatku, ze kterych jen platily dane.

A kolik bylo tenkrat u nas verejnych WC! Jen v prvnim mestskem ostravskem obvodu jich bylo minimalne deset. Z nich zbylo snad jen WC pred hotelem Imperial s ne prilis vstricnou provozni dobou. Zajimavosti bylo, ze vetsina ostravskych verejnych hajzliku se nalezala pred kostely. Nahoda, nebo antiklerikalni ideologicky boj?

V dobach mych pivarskych zacatku stalo pouziti pisoaru 50 haleru a kabinka jednu korunu. I tato cena vsak pomalu stoupala. Tradicni kavarna Fenix mela denne otevreno do 24 hodin a do teto doby tam teklo, jako v jedinem podniku v Ostrave pivo. Plzen za 4.40 nic moc, ale alespon bylo mozno posedet u skopku do pulnoci. Nicmene pocatkem roku 1984 byl podnik rekonstruovan. Pivo se pak prodavalo pouze ve tretinkach a na tenkrat avantgardne cistych toaletach se objevila hajzlbaba. Jiz pri prvni navsteve zrekonstruovaneho Fenixu jsem se s ni seznamil. Behem moceni u musle mi nekdo poklepal na rameno a rekl: „Pane, za to se plati!“ Fenix v te dobe navysil poplatek za pisoar o 100% na neuveritelnou jednu korunu!

Behem casu jsem se ucil hajzlbaby chapat a respektovat. Je to jejich prace. Presto jsem vsak daval a dodnes davam prednost ledvinove uleve v otevrene krajine. Nekdy se vsak clovek dostane s toaletarkou do konfliktu. Treba i proto, ze nema drobne a ona taky ne. Muze to vsak byt i naopak.

Nekdy kolem roku 1995 jsem se vracel vlakem z Prahy. Dnes uz nevim, proc jsem tehdy asi po trech pivech a nekolika vinech v jidelnaku nepouzil vlakove bezplatne socialni zarizeni. Nicmene jsem ve stanici Ostrava Vitkovice zamiril primo na mistni WC. Nadrazi postavene v 60. letech v tzv. Bruselskem stylu se tenkrat modernizovalo. Pred vstupem na pisoary byl instalovan otocny turniket. Chcani stalo uz cele dve koruny. Vytahl jsem vsechny sve drobne. Desetniky, dvacetniky a jeden padesatnik. Hajzlbaba brblala, ze je to moc drobnych. Poucil jsem ji, ze jsou to platne mince oficialni ceske meny a ze by mohla byt rada, ze bude mit pristimu zakaznikovi moci vydat drobne. Hajzlbaba se vsak snazila uplatnit moc vyplyvajici z jeji funkce.

„A co budete delat, kdyz vas tam nepustim?“

„Tak se vychcim primo na nadrazi, ty pico zajebana!!“ zarval jsem zapominaje na me slusne vychovani a taky jsem tak ucinil. Pak jsem pobihal po budove nadrazi a hledal oddeleni, kde bych si mohl stezovat. Nakonec jsem nastesti skoncil v nadraznim bufetu.

Funkce toaletarky mne vsak zaujala natolik, ze pri mnou organizovanem Dnu Chmelove Sisky v DK Ostrava jsem zamestnal tzv. „reverzni toaletarku“, ktera dala kazdemu zakaznikovi za vychcani korunu.