Už před nějakou dobou jsem se zde rozepsal o signifikantním úbytku nádražních restaurací a bufetů.

Nepříznivý trend stále pokračuje. Cestujícího – pamětníka bolí srdce., když příležitostně míjí opuštěné chátrající objekty, které kdysi bývaly pohostinnými stánky. Prázdnota, deprese, beznaděj. Rovněž skoro všude zmizely kiosky na nástupištích. Zrušeny byly i další, kdysi samozřejmé služby. Úschovny zavazadel dnes naleznete snad jen na nádražích našich největších měst a ceny v nich nejsou vůbec lidové Skoro všechny čekárny jsou na noc uzavřeny a na několik hodin se dokonce uzavírá i hlavní nádraží v Praze.

Cestování vlakem se možná v posledních 20 letech trochu zrychlilo /i když ve srovnání s Německem nebo Francií je stále zoufale pomalé/, ale na druhou stranu ztrácí všechnu potenciální poetičnost a nepřináší ani žádnou, alespoň drobnou radost. Dnes už si nenecháme ujet pár nespolehlivých vlaků, když nám chutná pivo v zapadlé nádražce, neboť žádná taková nádražka v dnešní době už neexistuje, případně byla přetvořena ve studenou a neosobní univerzální trafiku.

Možná, že je to částečně způsobeno principem nabídky a poptávky, velkou vinu na tom však nesou určitě samotné České Dráhy. Zrovna včera jsem na ostravském hlavním nádraží dal ráno polévku v jediném místním bufetu. Prostor malinký, výběr skromný, avšak bufet poskytuje služby, které normální cestující logicky potřebuje. Před podnikem je umístěná cedule s nepovzbudivým textem. Činnost občerstvovacího zařízení bude ukončena 24.2.2020. Důvodem je výpověď z nájmu. Podle názoru ČD /spíše snad nějakého hyperaktivního hňupa/ se jedná o nevyhovující koncepci nebo něco podobného. V dobách zlých a uzurpátorských bolševiků fungovala na onom nádraží velká restaurace a rozlehlý bufet. Dnes si zase v prostorech stanice můžete zakoupit nějakou trendy kýčovitou hračku či model vláčku a použitou knihu. Z vyklizeného bufáče bych následně vybudoval moderní Síň tradic, která by nám připomínala, jak se máme v současné demokracii svobodně a skvěle. Jak už jsem psal, na ruzyňském letišti má již Havel své mauzoleum.

Úpadek bohužel zaznamenávají i samotné vlaky. Asi končí osvícená doba, kdy bylo možno zajít během cesty do jídelního vozu nebo jen k výdejovému okénku na stojáka, přičemž servis ještě tuploval mobilní stevard s vozíkem. Některé soukromé železniční společnosti již cestovní pohostinství řeší moderně. Včera v rychlíku Regio Jet jsem se o tom osobně přesvědčil. Možnost objednat si občerstvení přes místní portál nefungovala a tak jsem zamířil přímo k bistro přepážce. Mladá roznašečka, které jsem částečně blokoval cestu se netvářila přímo přátelsky, avšak obsluhující číšník mi bez problémů prodal pultově láhev Bernarda.

Při zpáteční cestě jsem však takové štěstí neměl. Slečna za okýnkem tvrdila, že má hodně práce, nevěnovala mi ani těch pár vteřin potřebných k prosté obchodní transakci a sdělila, že další objednávky budou možné až za 30 minut. Nápravu nesjednal ani vlakvedoucí, který mi poradil, ať to za čas zkusím znovu. Tímto jsem s touto firmou skončil.

Jediný můj příjemný zážitek na toto téma jsem měl nedávno na nádraží v Havířově, kde jsem navštívil Bistro Vagón. Kýčovitý zapadlý pajzl, ve kterém měli mimo jiné na čepu Zubra za 24 Kč byl vybaven tmavě zelenými koženkovými ČSD sedadly s popelníky zabudovanými v opěradlech. Po ránu sdružení lokálních alkoholiků, nezbytná televize a za výčepem urostlý barman v saku, který mi připomínal film Starci na chmelu.

Jestliže tento trend bude pokračovat, budu si muset najít jiný druh přepravy.

Je to asi dva roky, co mi jeden americký pivař v Amsterdamu prozradil, že v USA jsou v módě kyseláky.

U nás tenkrát alternativní scénu ovládaly ipy a apy a hle! Zanedlouho temto trend dorazil i k nám.

Netroufám si hodnotit kyseláky jako pivo jako takové. V našich, a vlastně i ve všech ostatních podmínkách je tento styl přímo diametrálně odlišný od běžných sladovo – chmelových produktů. Osobně si kyseláka dám jen ze zvědavosti na chuť. I tak mohu konstatovat, že se jednotlivé značky liší v kvalitě.

Před pár dny mne však na internetu upoutal článek s touto.tématikou. Autor citoval předsedu SPP Tomáše Ehricha, avšak dostatečně laikům nevysvětlil podstatu onoho zvláštního pivního stylu. To znamená, že se jedná o piva spontánně kvašená, která mají svou dlouhou historii a třeba takový belgický lambic je v pivovarnictví doslova pojem.

Na základě těchto chybějících informací se odvíjela i internetová diskuse. Nepoučení diletanti nešetřili slovy rozhořčení. Zlí výčepní prodávají zkyslé pivo a objednávají si na to mediální reklamu.Pochopitelně za to mohou Havloidi a zloduch Soros. Přitom jedinými pitelnými pivy u nás je PU a Radegast.

Taky mám nejraději klasický ležák a jsem rád, že jej nepiji nepoučen a nevzdělán.

Těším se až přijdou do módy piva domorodá z různých částí světa. Chibuku, tuak, tumba, roxy, toddy a zejména ghanskè pito, které choulostivého konzumenta může zahubit, odolnému pivaři však posloužit jako přírodní účinné laxativum.

Z dlouhé chvíle jsem se začal opět trochu zabývat němčinou.

Tentokrát jsem se snažil přeložit do toho jazyka postavy z Foglarových Rychlých Šípů.

Samotný klub by so mohl německy jmenovat Schnelle Pfeillen (nejsem si jistý členy ani rody, ale zní to až gestapácky).

Mirek Dušín by byl Mireck Seeler nebo Seelmann. To rovněž nezní špatně.

Největší problém mám s Jarkou Metelkou. Ani praktický česko – německý slovník mi moc nepomohl. Tak bych to asi nepřekládal. Zůstalo by to jako takové vídeňské příjmení – firma Malerei Metelka und Sohn.

Naopak radost mi dělá od pohledu árijsky vyvinutý Jindra Hojer. Jasný Sudeťák Heinrich Heuer.

Dále je to již jednoduché. Červenáček   Rotmützer, Rychlonožka Schnellfuss.

Nejvíce se povedl Dlouhé Bidlo – Lange Stange.

Stejně stále přemýšlím o pivním muzikálu, kde by Mirek Sušín se svým klubem.Rychlé Pípy bojoval proti globalizaci. Avšak obavám se, že na tento název klubu již existuje copyright.

Našel jsem na internetu zajímavý článek o nedávném sociologickém průzkumu ohledně konzumace piva v naší zemi.

Anketa proběhla na zhruba 950 členném.vzorku populace, čili je otázkou, zdali je tato oslovená skupina dostatečně reprezentativní a jestli opět nedošlo k nějaké nepřípustné, leč praktikované prefabrikaci.

Samotné výsledky nic moc. Až se divím, že máme stále pověst pivařské velmoci. Vysokoškoláci prý dnes vypijí jen asi šest piv týdně. Nostalgicky vzpomínám na mé vrstevníky z VŠB v 80. letech a na hučící knajpy U zlatého lva ci U mamy. Tam to tenkrát vypadalo na nejméně šest kusů na posezení. A chlastaly i akademické kruhy. Poblíž pražské AMU se naléhala vykřičená čtyřka U svině, kde občas probíhala i výuka.

S nižším vzděláním údajně spotřeba roste. Běžní lidé totiž většinou neřeší pičoviny a uvědoměle se věnují konzumaci našeho národního nápoje. V dotazníku u článku přiznává vypití vice než 13 piv týdně 28,7% čtenářů. Ve stati nechybí samozřejmě obligátní strašení pijáků údajnou nezdravostí chmelového moku. Lékaři prý doporučují pouze maximálně 1 pivo denně. Přesně jak říkal Benjamin Franklin (to je ten pán, který je zvěčněný na stodolarové bankovce)“Na světě je více starých pivařů, než starých doktorů“. I já bych mohl po skoro 40 letech aktivního pivařství povidat….

Znepokojivé je, že k pravidelnému pití piva se.hlásí pouze 59% žen. Asi to má něco společného s pověrami o štíhlé linii nebo vštěpovaným stereotypem, že maminky pivo nepijí.

Nakonec největší zajimavost. V čele výzkumu stojí sociolog Jiří Vinopal (pivovar a vinopalna).

Podle toho se celý článek může zdát jako povedený hoax.

Společnost Deloitte nedávno zveřejnila výsledky svého průzkumu, podle níž naše Česká republika v kvalitě života obsadila mezi 149 zeměmi výborné 24. místo. Posuzovalo se podle několika kritérií jako např. průměrná délka života, dětská úmrtnost, lékařská péče, stav korupce apod. ČR si oproti loňsku polepšila o dvě příčky. Vše je lepší, jen se zhoršuje přistup k bydleni a klesá i stav osobních svobod.

Může nas těšit, že v tomto průzkumu si stojíme o dvě místa lépe než náš téměř nedostižný vzor USA. Je to tak. Amerika jde dolů. Je to nejzadluženější země na světě, která však disponuje proti svým věřitelům moderním zbrojním arsenalem. Vše se v USA točí kolem ropy, neboť tento 300 milionový marod je nenažraný a spotřebuje zhruba 25 % světové energie.

Vše, co se mi na USA líbilo, mizí. Pryč jsou z ulic krásná okřídlená auta a mne píchá u srdce  když vidím miniaturní korejský Chevrolet s obsahem 1000 cm3. Nejvíce však na frak dostává článek 1 americké ústavy o svobodě projevu. Politická korektnost to úspěšně válcuje, až se nestačím divit. Od včerejška v sousední Kanadě lynčují krátce před volbami současného ministerského předsedu za to, že se před 18 lety na jakémsi maškarním večírku převlékl za Araba z 1001 noci, nasadil si turban a načernil ksicht. Dotyčný politik a zajisté i slušný kariérista si dnes celý den veřejně skype popel na hlavu a bečí, že v roce 2001 si to neuvědomoval, ale dnes už ví, že je to rasistické. Jak taková beztvará hadra může předsedat takové krásné zemi  kterou mimochodem já považuji za svůj druhý domov?

Takže z původní Ameriky zbývá pěkná příroda, slušná hudba a celkem bohatý výběr chutných pivních značek. I když v těch ležácích by mohli přidat…

Pěkné 24. místo by se mělo důstojně oslavit.

Tak to vidíte. A vy pořád na tu Floridu…

Určitě znáte ten pocit. Já, ač nekuřák jsem vždycky rád načínal novou krabičku cigaret.

Nevím, jestli je to tak i dnes, ale vždy jak celofánový proužek hladce klouzal po obvodu krabičky, dostavoval se u mne krásný pocit libida. Jako že vše je něžné, bezproblémové, přátelské a bez omezujícího tření. Bohužel, nirvana trvala jen krátce, neboť krabička nebyla přiliš velká.

Další mou vášní je pukání. Plastové obaly se vzduchovými bublinami sloužící k ochraně zboží. Ta slast – stlačit plastový bumbolec mezi dvěma prsty a způsobit mikroexplozi. Napětí povolí a pukající člověk se cítí opět blíže vysněné svobodě. Navíc pásy obsahují spoustu bublin a tak pocit blaha bývá mnohem delší a variabilnější než při klouzání. Jedná se zřejmě o docela tradiční aktivitu, za která se vyvinula i některá česká příjmení. Například můj bývalý spolužák se jmenoval Pukovec.

Mám takovouto vysněnou představu:

Rozměrná krabice je obehnána dlouhým celofánovým proužkem. Uvnitř je prostor vysílán bublinovými obaly. Avšak ještě než začnete pukat, podívejte se na obsah balíčku. Poctivé, ušlechtilý a chutne pivo……

Da.

Děti v hospodách nemám moc rád, nicméně je do určité míry toleruji. Celý příspěvek →

Včera se mi podařil zajímavý objev. Celý příspěvek →

Občas si myslím, že v současnosti mne už nemůže nic překvapit a pak si zase přečtu nějaký neuvěřitelný článek. Celý příspěvek →

Tentokrát poněkud z jiného kegu……

Od dětství jsem byl fascinován státními poznávacími (SPZ) a mezinárodními poznávacími značkami (MPZ). Byl jsem přímo jejich sběratelem. Tím nemyslím, že bych je fyzicky kradl (ve vlastnictví jsem měl pouze dvě, které jsem snad tenkrát někde našel), avšak poctivě jsem si zapisoval, co jsem kde uviděl.

I za dob socialismu k nám kupodivu jezdívali zahraniční turisté. Němců, Rakušanů,  Maďarů jako much. V 70. letech se mi však podařilo „ulovit“ i nějakou tu tehdejší exotiku:

MA – Maroko

TN – Tunis

DZ – Alžírsko

USA – USA

CDN – Kanada

TR – Turecko

IRQ – Irák

RL – Libanon

SA – Saúdská Arábie

NZ – Nový Zéland

RC – Tchaj wan

SYR – Sýrie

ROK – Korea

a některé další…

Jiná byla situace v tuzemských SPZ. Tenkrát bylo v ČSSR přes 100 okresů, jejichž kódy jsem uměl (a dosud umím) nazpaměť. A během roku 1975 jsem všechny tehdejší SPZ opravdu viděl. Myslím, že poslední okres jsem spatřil až o rok později a byl to slovenský Vranov nad Teplou (VV).

Dnes je dělení SPZ podle krajů nuda. A tak se spíše soustřeďuji na poslední čtyřčíslí, která dávám do souvislostí zejména se založením pivovarů.

Včera odpoledne a večer poblíž Kurníkšopyhospody byla opravdu žeň. Posuďte sami:

1753 – rok založení pivovaru Velké Březno (na logu železničář Viktor Cibich).

1680 – pivovar Vyškov na Moravě (v současnosti bohužel uzavřen).

1564 – založení Svijan (dokonce s úvodními iniciály mého narození 5 ? 3).

1629 – založení polského pivovaru Tychy (není co slavit, ale je to dobré na procvičení)

1876 – rok vzniku společnosti Anheuser Busch (zloději názvu Budweiser).

1516 – Zákon nejvyšší čistoty (Rheinheitsgebot) v Bavorsku

1141 – nepotvrzený letopočet vzniku údajně našeho nejstaršího pivovaru v Cerhenicích.

Něco mi říká i 1409….Ale to jsem se spletl. To snad mělo být 1410, kdy vznikla budova dnešního pražského pivovaru U tří růží.