Soužití Čechů a Slováků v jednom federativním státě nebylo vždy jednoduché. Celý příspěvek →

Musím se přiznat, že sever, respektive severozápad naší vlasti moc dobře neznám.

Ústecký i Karlovarský kraj mají s tím naším dost společného. Průměrně vyšší nezaměstnanost, nižší platy a problémy se životním prostředím.

Pamatuji si na jednu zapomenutou angažovanou píseň z Děčínské Kotvy:

„Krušné Hory nejsou krušné, možná dříve – dneska už ne,

můžete se přesvědčit, že je tady radost žít…“

Přímo v Krušných Horách jsem osobně nikdy pěší turistiku nepraktikoval. Nejblíže jsem byl Klínovci před pár lety, když jsem cestoval do Božího Daru.

Co se týče severočeského piva, je má bilance o poznání úspěšnější.

Již v mládí jsem ochutnal piva ze Žatce, Loun, Litoměřic nebo ze Svijan. Později jsem se párkrát vydal na několikadenní výlet, abych zmapoval rozmach lokálních minipivovarů.

Tentokrát jsem se na sever vypravil na dvoudenní zájezd z Divadlem Petra Bezruče.

V jistém představení o Věře Špinarové účinkuji coby kapelník doprovodného hudebního souboru. Šéfuji kapele o čtyřech členech (včetně mne).

Od budovy DPB jsme odjížděli ve středu v 9 hodin ráno.

Ještě než jsme se rozjeli, nabídl nám basista Tonda snídani ve formě několika minilahviček se vzorky různých druhů whisky. Ještě to chtělo kaviár a následně se vykoupat v šampusu.

Hned nato vytasil bubeník 1,5 litrovou petku s polotmavou Moravou.

Garderobiérka vytáhla plastové kelímky a vzápětí vstala ze svého sedadla spoluherečka Lenka a nabízela červené víno.

K přípitku na úspěšný zájezd posloužila slivovice kytaristy Adama, později i má vínovice.

I při množství zajímavých vjemů jsem si všiml, že autobus teprve opouští Vítkovice.

Asi sedmihodinová cesta se dvěmi povinnými zastávkami docela utekla.

Oproti původnímu plánu jsme dorazili do Chomutova zhruba o dvě hodiny dříve, což byla nádherná zpráva, neboť jsme měli čas navštívit místní minipivovar Karásek+Stüpler.

Podnik opět nezklamal. Vypadá sice jako luxusní žrádelna, ale vynikající 11° za pouhých 40 Kč snad hovoří za vše.

Po představení, které skončilo po 22 hodině již mnoho možností občerstvení nezbylo. Našli jsme na Googelu jakousi nonstopku U Blaženy, kam jsme se však po přečtení několika hodnocení nakonec nevypravili.

Zbytek večera do necelé půlnoci jsem strávili v jiném podniku. Žádný extra výběr piv, a protože jsem se nalézal v Severních Čechách, rozhodl jsem se také pro severočeskou značku.

Zlatopramen je obecně heinekenovská sračka, kterou známe v plastových lahvích z regálů potravinových řetězců. Nepasterovaná z tanku se naštěstí dala pít.

Další severočeské městečko Louny mám rád. Má historické centrum a hlavně vlastní pivo.

První informace mne ovšem nepotěšila. Zavedený pivovárek Zloun je již několik měsíců uzavřen a zatím se neúspěšně hledá nájemce. Možná kdybych byl mladší….

Nedaleká hospůdka Domov s vlastní pivní značkou mne však opět velmi potěšila. Lahodný 11° Lounský Žejdlík, hořká světlá 13°Šimon a čokoládově laděné pivo tmavé.

Na rozdíl od mé minulé návštěvy před 4 lety byla v naprostém pořádku i obsluha.

Kvůli uzavřenému Zlounovi však nastal logistický problém. Jak změnit program a využít volného odpoledne ve vzdáleném regionu.

Nakonec zvítězil Most. Depresivní město, které vešlo ve známost až díky populárnímu televiznímu seriálu.

V roce 2010 jsem tam navštívil tenkrát čerstvý minipivovar Kahan. Pamatuji si, že jsem poté napsal článek na stránky Svět piva, kde jsem zhodnotil světlý ležák, že má mramorovou chuť. Píchl jsem tím do sršního hnízda. Zástupci senzoricko-degustátorské obce se do mne pustili, že tento přívlastek nedává smysl.

Pochopitelně. Na svých odborných školeních se seznamují s diacetylem, DMS, fenolem, s chutí ovocnou, papírovou nebo železitou. Pod výrazem „mramorová chuť! si údajně nedokážou nic konkrétnějšího představit. Vím, že jsem nakonec napsal jednomu zvlášť dotěrnému odborníkovi, ať si najde někde mramorovou desku a lízne si. Jen jsem měl obavy, že by mohl zdegustovat mramor karakulský, což by asi znovu vedlo k nedorozumění.

Tentokrát jsme si však vybrali jiný podnik – mosteckou pivovarskou restauraci Most.

Postmodernistická kvádrovitá nízká budova mi připomínala podniky v Praze nebo v Úvalech.

Přestože na internetu psali, že je podnik většinou vytížen, v době naší návštěvy v něm posedávalo pouze pár hostů.

Zaujala mne politika oné provozovny. Když jsem si kolem 14.40 chtěli objednat něco k zakousnutí, číšník nám řekl, že do 15 hodin jsou k dispozici pouze meníčka. Avšak z celé nabídky pěti jídel prý už zbyla jenom polévka.

Museli jsem si tedy přes 20 minut počkat. Možná,že se tam v kuchyni zrovna střídala směna hotovková se směnou minutkovou.

Světlý ležák celkem v pohodě, 10°Ale byl ale samá Citra a polotmavé bylo neinspirativní obligátní Vídní.

Mohl jsem si zakoupit i pivo sebou v poměrně atraktivních obalech, ale kdo se s tím má pořád tahat.

Už mne dostihuje můj věk. Před 40 lety jsem byl schopen rychlé několikakilometrové chůze obtížen taškou s lahváči.

Jinak divadlo dobré, noční zpáteční cesta dlouhá, ale zážitky docela příjemné.

UH je proslulé zejména svým vinařstvím. To však nevylučuje fakt, že se v něm zřejmě dobře daří i pivu.

Při mé poslední cestě do tohoto města v roce jsem se skutečně věnoval výhradně degustaci vybraných vín Pak jsem celou noc až do rána asistoval svému kolegovi a hostiteli v jednom z kasin na náměstí, když v ruletě prohrál více než 20 000 Kč.

Tentokrát jsem se chtěl podívat na malebné městečko spíše z té pivní stránky.

Na Masarykově náměstí mne zaujala jídelna, která vedle levných jídel, jako byl např. kotel bramboračky za 40 Kč nabízela i dvě neotřelá točená piva. Krakonoš 11°z dalekého Trutnova a jarošovskou 11°Jura.

Kdysi naprosto nechutné pivo vařené snad z vrbového proutí je dnes pitelné, i když se mi zdá jeho příchuť trochu nepoddajná.

Před pár lety jsem si jeden Jarošov dal po degustaci Zlínského Ševce přímo v pivovaru v Malenovicích. A tam jsem zaregistroval docela markantní rozdíl.

Avšak teď mne napadá, že když jsem během své krátké základní vojenské služby v roce 1987 celých 20 dní abstinoval (skoro suchý duben), vysvobozujícím lahváčem byl zrovna Jarošovský Ležák:

Jídelna, kde se dalo i posedět je opravdu milý podnik. Jen škoda, že zavírá už v 15 hodin.

Se svým uherskohradišťským kolegou jsme odpoledne nejprve zamířili do Koruny na čepovanou Topolnou. Bohužel však bylo pondělí a úterý zavíracím dnem.

Ochutnávková pivnice na Mariánském náměstí nabízí pár speciálů. Vybral jsem si Hazy APA z nového olomouckého minipivovaru Twinberg. Co říci? Barva skutečně mlhavá, mok hořký vonící po šlechtěném, nejspíš americkém chmelu. Na chuť dobré, ale na žízeň potřebuji jiné značky.

Kolega mne  dále chtěl vytáhnout na Ryzáka, kterého však já důvěrně znám. Proto jsme zapadli do tradiční UH hospody Orlovna, která vaří své vlastní pivo.

Bohužel, z jindy poměrně bohaté nabídky byla na čepu pouze světlá 11°. Pivo docela vyčeřené, určitě v horku osvěžující, připadalo mi však dost sladké.

Chtělo by to trochu zahořknout.

Kousek od nádraží stojí majestátný patrový podnik Steak and Beer. Na čepu pivo z Dalešic. Podávají se pouze malá piva v roztomilých kryglících.

Dávám světlou 12° a následně i 13° . S chutí bych se věnoval i Májovému, ale není k dispozici.

Zajídáme speciálním jelením tatarákem.

Má denní bilance zahrnuje i lahvový Heffe Weizen Paulaner. Vzpomínám si, jak kdysi jeden český hudebník hrající na zámořské lodi si stěžoval na chronické ječné zrno. Tak jsem mu poradil pít výhradně pšeničňáky.

UH je bezesporu město, které má mimo jiné i co se týče pivních značek co nabídnout.

Po roce jsem opět zamířil na západ naší vlasti. Celý příspěvek →

Už dávno se ve fantazii sládků nekladou jakékoliv meze. Otázkou je, zdali je to vždy ku prospěchu pivní věci.

17°stout One Love z nabídky létajícího pivovaru Sibeerie jsem měl možnost ochutnat před několika dny.

Tento podnik je stejně jako kupř. Crazy Clown nebo Cobolis známý svými často odvážnými experimenty.

Zkřížit kyseláč s černým svrchně kvašeným silným pivem a ještě přidat vanilku patří zajisté k zajímavým počinům. Zkušenému pivnímu degustátorovi už při pohledu na sytě černý půllitr dojdou chuťové asociace na hustý malvaz, vůni čerstvě pražené kávy, případě na smetanovou texturu. One Love se však od prvního styku se svým konzumentem chová přesně jako maskovaný ovocný sour.

Úvodním vjemem je neskrývaná trpkost a vzápětí jasně přiznané tóny malin, případně jejich extraktu. Stoutovo tělo ji trochu ořezává a neutralizuje, nicméně jasná nakyslost je v moku primární složkou. K výraznějšímu prosazení charakteru černého svrchňáku moc nenapomáhá ani celých 17% EPM.

Dalo by se říci, že v souboji s tradičním stoutem v oné poněkud nesourodé směsi vítězí spíše kyseláč.

Celkem napínavý degustační proces s jen málo překvapivými zvraty. Jen si myslím, že do hospody by si měl člověk chodit i odpočinout. Proto je dobré hned poté zapít dialektický truňk smířlivým 11° nebo 12° ležákem.

One Love je nicméně v malém množství poutavý a jestli jste ochotni zaplatit skoro 100 Kč za půllitr, můžete si o jeho různorodosti udělat obrázek sami.

Jen tu vanilku jsem tam nějak nezaregistroval.

Březnovou volbou sládků je polotmavý speciál nazvaný Poutní.

Tentokrát prý společnost Asahi spolupracovala s našimi pěti klášterními pivovary, aby společně uvařili něco religiozního.

V klášterech se pivo vařilo od nepaměti. Letopočty založení těchto pivovarů bývají někdy dokonce jen trojmístné. Uvážíme-li však fakt, že údajně nejstarším doloženým pivovarem v Evropě je německý Weinhenstephaner (zřízený Benediktýny v roce 1040), jednalo se spíše o letopočty založení samotných klášterů.

Poutní speciál je spodně kvašený, což možná poněkud popírá svrchní původ historických klášterních piv. Na druhé straně je si však třeba uvědomit, že tento mok je vyráběn komerčně, sezónně a určitě nemá ambice legendárních trappistických piv.

To, čím se Poutní odlišuje od běžné produkce piv v PU je použití nakuřovaného sladu a mimo jiné též speciálního sladu pro výrobu klášterních či jiných speciálních piv Abbey.

Poutní má EPM 13,5% a obsah alkoholu 5,5. Toto jsou slušné hodnoty. Pivo je zvláštní, silnější, ale pro běžné konzumenty stále ještě pitelné.

Díky výrobní technologii a užitých přísad Poutní disponuje poměrně výraznou hořkostí, která je však zčásti pouze iluzorní, neboť výrobce ve skutečnosti uvádí pouze 32 IBU (tipoval jsem minimálně 38).

Prvky nakuřovanosti jsem ucítil snad jen proto, že jsem byl informován o jejím použití.

Tělo poloplné, všudypřítomná, bohužel poněkud prázdnější hořkost, doznívání krátké a poměrně fádní.

Jako pivo docela pitné, avšak za nějaký mimořádný speciál bych je nepovažoval.

Uvidíme, jakým dalším klášterním truňkem nás Asahi (a dalších našich pět pivovárků) překvapí příští měsíc.

Je to asi 18 let, co jsem se dozvěděl o tenkrát začínajícím minipivovaru Koníček ve Vojkovicích. Celý příspěvek →

Ne. Nejedná se o naši současnou měnu konstantně pronásledovanou  strašákem výměny za euro, což by mohla být variace na devalvaci koruny v roce 1953 za tatíčka Zápotockého. Celý příspěvek →

Po nějakém čase jsem se opět osobně setkal se spojením piva s whisky.

Zapíjet jakoukoliv whisky jakýmkoliv pivem je zhovadilost. Přesto, když se obě ingredience vkusně smíchají, výsledky nemusí být nikterak nechutné.

Dozrávání speciálních piv v dubových sudech po zmíněné lihovině, bourbonu nebo brandy jsou již dnes poměrně běžné. K barrigování vybraných značek se dokonce používají speciální dřevěné šupiny nasáklé dotyčnými nápoji.

Jinou metodou je přidávání whisky sladů přímo do výroby piva.

Stále vzpomínám na francouzské pivo Adelscott, které jsem opakovaně ochutnal v roce 1990 a 1999. Bylo nezvyklé, ale pro mne chuťově zajímavé. Plné sladové tělo, nepřehlédnutelná příchuť skotské a úctyhodných, leč neinvazivních 6,6% alkoholu.

Shodou okolností jsem našel na stránkách Pivníci recenzi na současné pivo Adelscott.

Z 10 možných bodů získala tato značka pouhých 1,5 a nelichotivý titul „Nepitelné pivo“.

S nápaditých přívlastků mne nejvíce zaujal „lepenková vůně“. Jinak prý samý cukr a karamel. Rovněž nevábná bledá barva a totálně nestálá pěna.

Jedná se však už o docela odlišné pivo, v současnosti z nevymetené stáje firmy Heineken. Obsah alkoholu klesl na 5,8% a věřím, že tento současný produkt již vůbec ničím původní Adelscott vařený v nezávislém (až do roku 1996) alsaském pivovaru  Adelshoff nepřipomíná.

Naopak 13° whisky lager od Antoše ze Slaného je naštěstí z úplně jiného soudku.

K jeho výrobě dopomohl i originál skotský slad nakuřovaný rašelinou.

Pivko je od prvního okamžiku kontaktu ušlechtilé. Jemná vůně, která spřátelenou lihovinu nezapře. Vytříbená chuť, která kombinuje přednosti dobře uleželého lageru s nevtíravou příchutí rašelinné whisky.

Rovněž doznívání je celkem příznivé.

Nepříznivá je snad pouze cena – plných 79 Kč za půllitr.

Ale když vezmeme v úvahu životní úroveň ve Skotsku a příslovečnou lakotu jeho obyvatel, zdá se to tak akorát.

Kontráš znamená podle naučného slovníku především hudebníka – houslistu v lidových, zpravidla cimbálových kapelách.

Kontráš „kontruje“ svému kapelníkovi – primášovi. Podle mne musí být kontráš muzikálně zručnější, neboť zatímco primáš hraje naučené melodie nebo jejich variace, „sekundář“ se většinou snaží o rytmizaci – nejčastěji na druhou dobu.

Jiní kontráši působili v Československé Lidové Armádě. Během doby jejich působnosti spadali organizačně přímo pod vyhlášenou Státní Bezpečnost. Měli za úkol zejména špehovat podezřelé vojáky a výchovně působit na ozbrojené jednotky.

Byl to obávaný sektor tehdejšího socialistického vojska.

Dnešní Kontráš je mnohem příjemnější. Jmenuje se tak světlý 12°ležák z pivovaru Louka.

Pivo s poctivým řízem a slušnou hořkostí. Prostě český ležák.

Bohužel jsem při konzumaci postrádal „střední pásmo“ čili výraznější sladovou složku, bez níž se žádný poctivý lager neobejde.

Mok slušně pitný, jak už jsem zmínil řádně hořký, mohl by mít delší doznívání.

Občas bych v Kurníkšopěhospodě uvítal širší sortiment ležáků – nejen těch v našich krajích či v celé republice profláklých.

Pivo z Louky je ten nejlepší příklad geograficko-pivní osvěty.