Když v 70. letech míjel autobus žabeňskou restauraci U čápů (U čápa), věděl jsem, že již brzy dorazíme do Ostravy.

Osobně jsem navštívil tuto hospodu poprvé až v roce 2001, kdy se v jejím okolí začalo vařit pivo. Celý příspěvek →

Čili přesněji: Její pivo Zenke

Čili ještě přesněji: Pivo Zenke v porubském firemním výčepu. Celý příspěvek →

Chce to trochu cvičené chuťové pohárky, ale snad i jistou dávku štěstí a pozitivní náhody.

Když jsem v roce 2008 v městečku Astoria (Oregon) seděl v krásné a vtipné knajpě U mokrého psa (Wet Dog Brewpub) s čarokrásným výhledem na Tichý Oceán, začal jsem se bavit tím, že jsem se snažil odhadnout jednotky hořkosti jednotlivých nabízených piv.

V ležácích a jednoduchých ejlech jsem poměrně uspěl, u ip a pšeničňáků jsem však celkem propadl.

Od té doby uplynulo už 16 let. Nějak extra jsem své smysly během oné doby necvičil, ale čas od času se otestuji.

Nejčastěji na pivech Volby sládků, neboť v těchto případech se mohu okamžitě konfrontovat s realitou.

Obecně se u Volby jedná zpravidla o piva spodně kvašená ( i když se samozřejmě občas nějaký ten svrchňáček objeví), čili tam bývají obecně značky někde na stupnici v rozmezí 30 – 40 IBU. Není to samozřejmě pravidlo, leč většinou to tak bývá. Stále však existuje výběr z 11 možností. A tam je třeba zapojit mlsný a cvičený jazýček + trénované chuťové buňky.

U ležáků či speciálů tzv. „vídeňských“ jde zpravidla hořkost do nižších sfér – i pod 30 IBU, někdy bývají hodnoty ještě nižší.

U piv pšeničných vnímáme spíše už samu o sobě nasládlou příchuť banánovou, občas ještě dekorovanou určitou zrnitou trpkostí. Tam se hodnoty IBU pohybují někdy i pod hranici 20. Výjimku tvoří samozřejmě některé Wheat Ale v americkém stylu, kde jsou pšeničné tóny kompenzovány řádnou dávkou hořkých chmelů.

Včera mi to vyšlo. Degustoval jsem Majstrštyk z Velkých Popovic. Je to neuvěřitelné, ale tento pivovar letos slaví už 150. výročí svého založení.

Občas mi dochází asociace na něžnou 10° i vkusně voňavý ležáček z poloviny 80. let. Zdávalo se mi dokonce, že ono pivko mívalo jakýsi záhadný, jemně slaný nádech.

Dost nostalgie! Dnešní Kozel je úplně jiný. Řídký, vodnatý, bez chuti a zápachu.

Majstrštych se však docela dá pít. Reklamní letáček neuvádí EPM, ale podle obsahu alkoholu (5,3%) a sladové tělnatosti by se mohlo jednat o nějakou tu 13°.

Pivo je polotmavé a celkem hořké. A tam jsem si naprosto správně tipnul. 35 IBU.

Jeden čtyřdecový kousek k obědu neurazil.

Navíc jsem měl radost ze svého přesného odhadu.

Do pivovarské restaurace Aero chodím vždy rád. Celý příspěvek →

Dubnová Volba sládků se skutečně povedla. Docela jsem se namlsal. Celý příspěvek →

Když se v roce 1904 uzavíral pivovar v Hlučíně, málokdo tušil, že už o necelých 90 let později tam vznikne pivovar nový. Celý příspěvek →

„Baník“ neznamená jen ve slovenštině „horník“ a rovněž to není jen název ostravského fotbalového klubu. Celý příspěvek →

Od Zdeňka Svěráka již víme jaké to je, když se zamiluje kůň. Celý příspěvek →

Byla to idylická doba.

V roce 2000 jsme s jedním pivním kolegou navštívili Cieszyn.

Tenkrát se ještě ukazovala na přechodu (most přes řeku Olši) občanka.

Našli jsme během pár hodin docela dost polských pivních značek a při zodpovědné degustaci jsem se dokonce i trochu připili.

To dokonce tak, že jsme nemohli najít cestu zpět do vlasti.

Nakonec jsme přechod nalezli a já vzbudil zájem místních celníků. Tahal jsem v tašce asi sedm polských lahváčů. Žádné clo jsem neplatil, ovšem zaskočený úředník nemohl pochopit, že někdo nosí pivo opačným směrem. Zřejmě se setkal s tímto fenoménem poprvé ve své kariéře.

Od té doby jsem ono malebné polské městečko příležitostně navštěvoval.

Věděl jsem již, kde čepují Warku, Žywiec nebo Tychy. Ceny v lokálních nálevnách byly tenkrát celkem přátelské, tak jsem nechodil pro krygl daleko.

Nejvíce mne však v té době oslovil hutný ležák z místního pivovaru, který se jmenoval Bratskie.

Název snad vychází z místní pověsti o třech bratřích. Cieszynský pivovar už tenkrát patřil zlověstnému Heinekenu, ale svůj charakter si ponechal.

Pivo to bylo dosti sladké, ale mne fascinovala jeho neobvyklá mazlavost a až olejovitá konzistence.

Rovněž jeho síla 5,8% dávala na vědomí, že se nejedná o žádnou nahořklou vodičku.

Tuto osobitou chuť si Bratskie udrželo ještě několik let.

Někdy v roce 2012 jsem při návštěvě jednoho polského minipivovaru na Bratskie opět narazil. Cena za půllitr už byla více než dvakrát vyšší, ale hlavně pivo upadlo do evropské průměrnosti.

Další příležitost ochutnat současný cieszynský ležák jsem měl minulou sobotu.

Nejprve jsem si dal před supermarketem jeden lahváč Kasztelananského, které mi přišlo hodně sladké a pak zamířil do bufetu Kurczak, čili na místo, kde jsem Bratskie v roce 2000 poprvé ochutnal a které dodnes existuje.

Musím říci, že jsem nebyl zklamaný. Pivo sice disponuje sladkostí (což u polských piv bývá normální), vytratila se hustá konzistence a mazlavost, ale jistá delikátnost naštěstí zůstala.

V hudebním klubu Anjelski Mlyn podávali kupodivu pouze české lahváče a já měl volbu mezi Kozlem a Staropramenem. A to si hospodští mysleli, že mi udělali radost.

Inu – každý svéprávný národ má svou identitu.

Upřímně řečeno, městečko Rousínov moc neznám. Celý příspěvek →